Z(s)pravená

Mně se nejvíc líbí, když mi naši na mojí výtku tvrdí, že s mou postavou nemají nic společného. Já si ale pamatuju, jak jsem se schovávala v pubertě s jídlem, aby se mi táta nesmál, kolikátej rohlík jsem už snědla. Nejhorší na tom bylo, že on si nejspíš myslel, že je prostě vtipněj. Myslel si to, i když se na mě podíval s básničkou: sádlo, máslo, paštika, zabili jsme tlouštíka. 

Moje máma na to šla chytřeji. Nejspíš si dodnes myslí, že svoji nadváhu ignoruju, proto má potřebu mě na ni upozorňovat. Rozhovor pak vypadá takhle:

M: Ty máš novou kabelku!

J: Ano

M: Ta je krásná, hezky tě zeštíhluje

Vážně, mami? Kabelka mě může zeštíhlovat? No nejspíš jo, když to říkáš i u klobouků a pantoflí. Mně je ale jasný, že mi nechce říct, že je kabelka hezká, ale že já jsem tlustá a měla bych s tím něco udělat. 

Moje babička, buď jí zem lehká, se na mě vždycky zase podívala a řekla: ses nějak spravila. Občas mi taky POŠTOU (!) posílala obrázky modelek z časopisů s upozorněním na jejich účesy a šaty. 

Za ta léta jsem zkusila cvičit, jíst zdravě, jíst dietně, nejíst vůbec a taky se na to občas vyprdnout a prostě si v depresi koupit chipsy a kolu. Má oblíbená kombinace. 

Nejhorší bylo vždycky kupování novýho oblečení. Jsem přesvědčená o tom, že existuje nějaká tajná organizace, jejíž jedinou snahou je přinutit tlustý holky, aby si koupily věci pro hubený. Proto jsou v kabinkách ty zrádný zrcadla, ve kterých člověk vypadá docela dobře, pak ale doma zjistí, že zase tak dobře úplně ne. Pravý motiv této organizace jsem ještě úplně neodhalila, ale intenzivně na tom pracuju. 

V celým tomhle hejtu je ale jedna díra. Já prostě nejsem tlustá. Nejsem ten typ, kterýmu přetejká břicho a nemůže dát nohy k sobě kvůli obrovským stehnům. Nejsem ale rozhodně hubená (jak moje máma říká: štíhlá). Jsem prostě spravená. Nemám tedy úplně pocit, že mohu bojovat za práva tlustých lidí, kteří prostě chtěj klid a nesledovat na instáči hloupý reklamy na appky, který zaručujou břišáky jak kámen. 

Pokud jste mysleli, že je tenhle příspěvek o tom, že jsem došla ke smíření se svým tělem a chci všem vzkázat, že nejdůležitější je, co má člověk uvnitř a bla bla bla, tak to rozhodně ne. Večer si nejspíš nainstaluju znova nějakou super appku, zítra si koupím permici do fitka a pozítří vyzvracím večeři. Ale lepší než brečet v kabince obchodu, že už ani v těch zrádnejch zrcadlech nevypadám dobře, ne? Ačkoliv i to byl surrealistickej zážitek:

Já (pro sebe s pláčem): to je ale hnus

Prodavačka (vesele): nepotřebujete pomoc, slečno?

Já: ne, díky

Prodavačka: můžu vám přinést jinou velikost

Já (pro sebe): ty svině

Prodavačka: Jakou byste potřebovala

Já: Asi žádnou, tohle není můj styl

Prodavačka (s uvědoměním): Jasně

Můžete se vsadit, že po týhle poznámce jsem si ten kus hadru, co nejspíš vyráběly děti v Bangladéši, koupila, abych ho přidala do oddělení skříně, které říkám: třeba jednou. 

Je mi jasný, že problém nejsou moji rodičové, ani společnost, ani ta prodavačka, kterou nejspíš sledujou kamerou, zda obsluhuje správně. Všichni máme svý mindráky. Vím, že je problém ve mně. Jsem o tom všem zpravena. Takže tenhle příspěvek byl jen takovej hlen, co jsem prostě potřebovala vyplivnout. Alles. Danke.