Jídlo jako jed, jídlo jako lék

 

Tenhle příspěvek se mi psal hodně těžko. Zaprvé je to něco pro mě strašně intimního, za co se zároveň stydím, zadruhé je to něco, co by mě v mé ideální představě o mně samé nemělo zajímat. Takže buďte shovívaví, jsem upřímná.

 Zhubla jsem dvacet kilo. Je to zatím největší množství kil, kterého jsem v životě najednou zbavila. Je to fajn pocit, ačkoliv cesta samozřejmě ještě nekončí. Ráda bych ale vyprávěla o širším tématu, kterým je můj vztah k jídlu. Třeba se v něm někdo pozná a možná ho to bude varovat před tím, než se dostane tam, kam já.

Miluju jídlo. Respektive miluju hnusný, mastný, slaný a nezdravý jídlo. Zbožňuju brambůrky, převážně Pringles, který můžu zapíjet coca colou a přitom čučet na nějakej seriál na Netflixu. Když jsem dosáhla toho strašného čísla na váze, o němž stále nejsem připravena hovořit, zauvažovala jsem, proč se prostě nedokážu kontrolovat. A tady je to, na co jsem přišla (corona krize člověka fakt dostane).

 S váhou jsem měla problémy už tak od třinácti let. Hned po tom, co jsem se ve dvanácti krásně vytáhla a pomalu dosahovala svých nynějších 175 cm, jsem se zároveň začala rozšiřovat. Když teď koukám na svoje fotky z té doby, tak mi to nepřijde tak hrozný, ale pravda je, že jsem se rozhodně nemohla přihlásit na modeling.

Pamatuju si jeden okamžik, kdy jsem asi ve třinácti, možná ve čtrnácti byla na táboře u Balatonu v Maďarsku. Bylo to v takovém tom resortu, kde je spoustu dalších dětí z táborů z různých zemí. A někdo dostal skvělý nápad, že se uspořádá mezinárodní miss. Byla jsem pak vedoucí donucena se na ni přihlásit. Promenádu v plavkách se svými spálenými zády považuju za jeden z nejvíc ponižujících momentů svého dětství. Až později jsem zjistila, že některé holky prostě řekly, že tam nepůjdou, a tak se vyhnuly ostudě. Já ale se svým nepřirozeným respektem k jakékoliv autoritě (jako je vedoucí na táboře) jsem vzala svý jednodílný plavky a vystoupala na pódium. Nejhorší na celé věci bylo, že těsně přede mnou šla moje sestra, která je moc krásná A tady je další kámen úrazu.

Moje rodina je prostě hubená. Všichni do jednoho, holky i kluci, ženy i muži, jsou přirozeně hubené/í, nemají problém s váhou. Ani s nezdravou stravou, dvanácti knedlíky k obědu a šesti párky k večeři. Já sním o knedlík víc a je to hned vidět. Takže genetika mi moc nepomáhá a zároveň není v rodině nikdo, kdo by tomuto problému skutečně rozuměl. Nikdo z nich si neumí představit, co to znamená, když člověk musí přemýšlet nad KAŽDÝM jídlem. Není to jejich vina, prostě měli v tomhle štěstí. Pro ně je svět takový, že když trochu nabereš, tak prostě máš přestat žrát a za dva měsíce jsi zase jako laň. Nemá proto smysl na ně nějakým způsobem svádět to, že mám problémy s jídlem. Ačkoliv byla moje váha celkem časté téma, což způsobovalo, že jsem jedla tajně v pokoji.

Myslím si, že člověk, když mu je patnáct a je vystaven kritice váhy spolu s idoly z televize a Bravíčka, může reagovat dvěma způsoby: anorexie a nekontrolovatelné zajídání stresu. Já jsem ten druhý případ. Dodnes nevím, zda je to dobře (ok, ve skrytu duše si přeju, aby to byla ta první možnost, což je hnus, ale je to tak).

Když mi bylo tak šestnáct, tak jsem se rozhodla, že jsem intelektuálka. Intelektuály přece nezajímá, jak vypadají, důležité je, co mají v hlavě. Vystupovala jsem tak, že mi je to jedno. Podle toho jsem se i oblékala (navíc jsem holka z Chomutova, tam se dá těžko sehnat něco pořádného na sebe). Uvnitř jsem ale strašně záviděla svým hubeným kamarádkám, což byly skoro všechny. K tomu se přidalo to, že jsem dost nemotorná, takže si umíte představit, jak to vypadá, když někdo s nadváhou pokaždé, když vstává, drcne do stolu. Bohužel to bylo ale také období, kdy začínají první vztahy, první pusy, první kluci/holky. Já jsem ale přeci byla intelektuálka, takové věci byly přeci pod mojí úroveň, když jsem mohla trávit čas ve společnosti Kafky a Dostojevského.

Začala jsem hodně pít. Hlavně proto, že když jsou lidé opilí, tak jim tolik nezáleží na tom, jak vypadá člověk vedle nich, prostě ho čapnou a políbí. Svou první skutečnou pusu si nepamatuju. Vyprávěly mi o ní kamarádky.

Přesto jsem ale nakonec našla toho pravého. Byl to cizinec, což bylo dobrodružné. A dopadlo to tak, že jsem se vyprdla na přijímačky na vysokou a odstěhovala se za ním do Německa. Nemohla jsem přeci riskovat, že bychom se rozešli, kdo by mě chtěl, že? Byla jsem tam rok. Povídání o tomhle vztahu je spíš na kapitolu o manipulativních mužích a submisivních ženách, ponižování a udržování vztahu, který za to nestojí. Po roce skončil. Z jeho strany samozřejmě.

A tehdy jsem zažila něco nového, co mé tělo nikdy nezažilo. Měla jsem deprese a přestala jsem jíst. V podstatě úplně. Co jsem pozřela, jsem vyzvracela. Ovšem musím upozornit, že to bylo bez jakéhokoli mého zapříčinění. O panické poruše jsem tady už psala, takže si umíte představit, jak v té době asi vypadala. Zhubla jsem krásných patnáct kilo za dva měsíce a vážila 55, což bylo asi nejmíň v mém dospělém životě. A byla jsem kočka. Přestěhovala jsem se do Prahy a využívala toho, co to jen šlo.

Jenže život se mi postupně napravoval, začala jsem se vracet ke starému životu a k tomu se vrátily i všechny moje staré zvyky. Něco jsem dokázala? Na oslavu jsem si dala něco dobrého (brambůrky). Bylo mi smutno, že vlastně nikoho nemám? Zajedla jsem to něčím, co mě uklidní (brambůrky). Chtěla jsem si oddechnout od stresu ze školy a práce? Uklidním se něčím dobrým (brambůrky). Je mi zle, protože jsem zase nabrala? Stejně to nemá cenu, proč bych se měla trápit, když stejně budu vždycky tlustá? Zajím to.

A tím jsem se vrátila do toho zacykleného rituálu. Jak vypadá? Tloustnu, chci zhubnout, držím nějakou nesmyslnou dietu, nic se nestane, v depresi se vracím k jídlu. A odpověď na otázku, zda jsem někdy zkoušela sportovat a jíst zdravě, je jasná. Samozřejmě. Nic. Zkusila jsem všechno. Žertovala jsem pak s manželem, že by se se mnou musel rozvést, abych byla zase v depce a zhubla.

A tak jsem se léta zpravovala, jak říkávala moje babička. Když jsem se musela podívat do zrcadla, dělala jsem to jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné a soustředila se převážně na obličej. Z fotek na facebooku od přátel jsem se rychle odtagovávala a raději jsem byla za fotoaparátem než před ním. Když přišla ta chvíle, když jsem se na sebe podívala nebo si musela kupovat nové oblečení, brečela jsem. A pak to něčím zajedla.

No a pak se to stalo. Corona, chemoterapie, stres a strach. Rok 2020 byl skutečně snadný na to porušit své rituály. Prostě člověk nemá takovou chuť na jídlo, když milovaný vedle něho trpí při každém soustě. Váha šla trošku dolů, což mě povzbudilo. A postupně jsem vynechávala večerní žranice, svačiny, snídaně, večeře. Skončila jsem na jednom jídle denně. Ale díky tomuhle systému jsem si mohla dát cokoliv, což mi vyhovovalo. Zhubla jsem dvacet kilo, o nichž jsem mluvila na začátku.

Není to zdravé, není to dobře. Předpokládám, že mě to brzy dožene. Až se situace víc uklidní, nejspíš se zase vrátím ke svému cyklu.

Jsem ten typ, co dost přemýšlí sám nad sebou. Proč dělám to, co dělám. Většinou najdu vysvětlení, akorát s ním nedokážu nic udělat. Věřím, že můj problém s jídlem započal v pubertě, kdy jsem byla kritizována za svou váhu. Tehdy jsem si vytvořila zvyky uklidňování jídlem a zajídání problémů. To, co se se mnou děje teď, je vzpomínka na mé období deprese po rozchodu. Když to fungovalo tehdy, proč ne teď?

Tohle je příspěvek hlavně pro holky. Vím, že je spousta kluků, kteří mají problémy se svým tělem (ovšem domnívám se, že je to spíš problém, že nemají dost svalů a jsou hubení – převážně). Přijde mi nesmysl tvrdit, že by se tím neměly holky trápit, že je důležité to, co je uvnitř. To je blbost. Když někoho potkáte, tak první, co vidí, je vaše tělo. Kdo by nechtěl vypadat dobře? Taky nesnáším ty kampaně obézních holek, které přesvědčují ostatní, že to je krása. Když má někdo 150 kilo, tak se to někomu třeba líbí, ale koleduje si o vysoký tlak, ucpávání tepen a infarkt ve třiceti.

Blbý ale je, když s tím nedokážete nic udělat. Když nad tím tolik přemýšlíte, když se to stane jedním z hlavních témat vašeho života, ale stejně nejste schopní se změnit, protože si táhnete nějaký pitomý traumata z puberty. Já už se nejspíš nezměním. Ale pokud znáte někoho, u koho pozorujete stejný věci, poraďte mu, že má vyhledat odbornou pomoc. Může to dojít fakt daleko.

Jdu si dát Pringles. Nebo radši ne.