Pět hodin na vyrovnávání

 Kde začít?

Možná oznámením, že nemůžu mít děti. Alespoň ne přirozeně. Moje tělo na to prostě není stavěno. To je něco, co vám řeknou doktoři. Jak ale zabránit těm hlasům v hlavě, co na vás řvou, že je to tím, že špatně jíte nebo necvičíte nebo jste se rozhodli prostě pozdě? Jak zabránit znechucení, když se na sebe podíváte do zrcadla? Jak zabránit pocitu prázdnoty a selhání, které najednou cítíte?

No a pak vám nabídnou možnosti. Dneska je to přeci už skoro normální, kolik žen si tím už prošlo? Chci je najít, chci vědět o jejich zkušenostech. No a tak se přidáte do skupiny na Facebooku, kde jste mezi svými. A všechny naděje na zlepšení nálady zmizí tak rychle, že se nestihnete ani nadechnout. „My jdeme příští týden na jedenáctý pokus.“ „Musela jsem kvůli tomu začít chodit na terapii.“ „Bolí to jak čert.“

A na chvíli, asi tak na vteřinu, si řeknete, že to nemá cenu. Sami se pak ale přesvědčíte, že je to jen malá překážka v cestě tomu neuvěřitelnému štěstí, když se to povede. Když se to povede. Ale ten pocit, ta pochybnost, ve vás prostě zůstane. A vy se každé ráno, když si pícháte injekce do břicha, každý den, když s pláčem sledujete, jak se zvyšuje číslo na váze, každé další vyšetření, každý další zákrok, který je nutný, abyste s tím procesem vůbec začali, přemlouváte pokračovat. Ten pocit ale prostě zatlačíte někam hluboko. Jako všechny tyhle pocity. Praxi už máte velkou. A pak necítíte nic.

Pak už jen posloucháte, co všechno se zase pokazilo, co je ještě nutné podstoupit, jak dlouho ještě musíte čekat. A přitom počítáte dlaždičky pod svýma nohama. Jen někdy, když už je toho až moc, se protrhne ta hráz, která všechny ty pocity držela pohromadě, dusila je a zachraňovala vás přes zhroucením. A zase se objeví ty pochyby, ten pocit selhání. Díváte se na svou životní lásku a říkáte si, že přeci nemůžete přestat, vždyť je to i jeho šance na rodinu. Nejste v tom sama. Ale vlastně trochu jste. A i když se snaží, i když je oporou, nikdy to nedokáže pochopit.

A pak, po víc než roce vyšetření, počítání cyklu, chirurgickém zákroku, léčbě štítné žlázy a hromadě hormonů se to konečně stane. Konečně je vše odebráno. A každý den se modlíte, aby se něco nepokazilo. Protože se toho může pokazit opravdu hodně ještě dřív, než vůbec budete na řadě vy, abyste tu malou naději měli v sobě.

Zákrok je to skutečně medicínský. Objeví se závist na všechny, kteří při tomhle aktu cítí lásku a blízkost toho, koho milují. Taky to chcete. Taky se chcete smát a obejmout partnera. Ale tady jste sama. Tady ležíte a doktor vám vysvětluje, že zrovna umisťuje embryo, které pět dní rostlo úplně samo někde v laboratoři, aby bylo zmraženo. Máte na sobě noční košili, za kterou se trochu stydíte, a přišourali jste se na sál v pantoflích, které jste používali na balkón, když jste chodili kouřit. To už teď neděláte. A manžel čeká venku na chodbě. V sále je tma a vy se nenávidíte za to, že zrovna myslíte na to, kdy se tady naposledy rekonstruovalo, a ne na ten zázrak, co se zrovna děje.

A pak čekáte. Test se má dělat až za 14 dní. Je jasné, že si ten test uděláte mnohem dřív. Hned druhý den vám to přijde hloupé. Jak kdyby vás někdo sledoval a ťukal si na čelo. Tak počkáte celý týden. Už jste se naučili nářečí žen, které podstupují IVF, a moc dobře víte, že na testu vidíte ducha. A asi na vteřinu všechny pochyby, všechna sebenenávist, všechno obviňování zmizí. Taky ale moc dobře víte, že to nemusí nic znamenat. Posledních pár týdnů jste do sebe pumpovali hormony, takže to může být i důsledek toho. A tak tu radost, která se objevila po tolika měsících poprvé, zase vezmete a zadupete. Nechcete být přeci zklamaní. Už ne.

Za další týden se ale objeví dvě čárky. A vy to chcete udržet, víte, že nemusí všechno vyjít tak, jak jste stejně zvyklí, chcete tu radost dusit, ale najednou je nějak silná. Najednou se prostě vydrápe na povrch. A vy se usmíváte. Spíte dobře. Při pohledu do zrcadla nehledáte vady. A když se to potvrdí i krevním testem, už se ani nesnažíte bojovat.

A i když víte, jak hloupé to je, začnete si představovat ten nový život, který právě začíná. A možná si už i plánujete, jak se všechno změní. Co je všechno třeba udělat. A začnete věřit, že se konečně všechno obrací k lepšímu.

A pak se to všechno zhroutí. A vy běžíte do nemocnice a cítíte stud za to, že krvácíte při vyšetření. Teď se ale hodí ta schopnost všechny pocity udupat. Přeci nebudu hysterická před doktory, říkáte si. Důstojně přijmu, co se stalo. A tak projdete potvrzením potratu, vyšetřením na interně, přijetím do pokoje před zákrokem, který zajistí, že nedojde k infekci nebo něčemu, už si ani nepamatujete, proč musíte v nemocnici zůstat.

A pak čekáte pět hodin na zákrok. Sama. Sama na pokoji, kde jste byli vlastně nedávno na začátku celého procesu. A už to nezvládnete. Už prostě nedokážete všechno držet. Už toho bylo moc. A najednou se začnou vracet vzpomínky a pocity, o kterých jste si mysleli, že jste je už dávno překonali. Ale kdy jste je asi tak mohli překonat, když jste se za poslední tři roky neměli ani chvíli čas zastavit, nadechnout se a zahojit se. A vy cítíte tu tíhu těch hromad a říkáte si, že to není spravedlivé, a hned si za tu myšlenku nadáváte, protože víte, že jsou na tom lidi hůř. Dokonce ani tady, sama na pokoji v nemocnici, nedokážete dát volný průchod všem emocím, aniž byste si je museli před sebou obhájit. A už vám jenom tečou slzy, nemůžete dýchat a bojíte se, že krví zaneřádíte křeslo. A hlavně si vyčítáte, že jste byli tak hloupí, že jste mohli věřit tomu, že to vyjde, že jste měli radost, sami jste se do tohohle stavu přivedli touhle nezodpovědností.

Když vás v deset večer pustí, jasně, že vás vyzvedne manžel. Jasně, že vás obejme a políbí a řekne, že to bude dobrý. A že je na vás, jak chcete pokračovat dál. Ale vy jdete domů a jediné, co chcete, je zmizet.

Ale nakonec přeci jen máte schopnost všechny pocity vzít, zavřít je a pokračovat. A tak to uděláte. Zapálíte si na balkóně a snažíte se najít ten krátký pocit klidu, který jste ještě dneska ráno cítili.

Nejhorší věci, které jsem slyšela během procesu, a důvod, proč jsou nejhorší

To je dobře, že se to stalo takhle na začátku – lékař
Není, není to dobře. Nemělo se to vůbec stát. A teď vším musím projít znovu a kvůli tomu, že se to stalo, už budu mít jen strach, že se to stane znovu.

Musíš příště víc odpočívat (popřípadě jiné rady tohoto typu) – blízká osoba
Já chápu, že lidi tyhle rady myslí dobře, že chtějí pomoci. Ale těmihle radami vlastně říkají, že si za to můžu sama. Že kdybych víc odpočívala, jinak jedla, míň se stresovala, tak se to nestane. Ale tak to není.

Tak máte ještě hodně embryí – blízká osoba
Ano, máme. Ale celý ten proces je fyzicky a hlavně psychicky náročný. Není to jako jít na očkování.

To se prostě stává, pro vás je to možná rána, ale není to nic neobvyklého – lékař
Myslíte, pane doktore, že mám právo cítit se mizerně? Nejspíš ne, když to není nic neobvyklého

 

Závěrem je nutné dodat, že IVF je vlastně zázrak. Díky němu ženy, jako jsem já, mají aspoň šanci na rodinu. To ale nic neulehčuje.