Zrazení váhavé ženy

 O tom, zda mít děti, jsem dlouho přemýšlela. Existovalo období, někdy mezi dvacátým pátým a třicátým rokem života, kdy jsem si i říkala, že asi ne. Že vlastně mám ráda svůj život takový, jaký je. Nedokázala jsem si představit mít zodpovědnost za život někoho jiného, navíc mě pronásledovaly představy o tom, co bych dělala, kdyby dítě nebylo zdravé.

Obecně si nemyslím, že jsem zlý člověk, proto bych se nedokázala dítěte vzdát, ať by bylo jakékoliv. Ovšem taková životní změna pro mě byla zároveň nepředstavitelná.

Nevím, zda to podobně má většina holek, že mají takové odmítací období. Moje máma mi vždycky říkala, že ono to přijde, že se mi vzbouří hormony a budu chtít.

Měla pravdu.

Možná díky tomu období ovšem naprosto chápu všechny, kteří děti skutečně nechtějí. Přijde mi hloupé mluvit o nich jako o sobcích. Vždyť přeci mnohem více sobecké by bylo donutit je zplodit dítě, a pak být nešťastný zbytek života, protože věřím, že děti to vycítí.

Nicméně o morálním dilematu mít, či nemít děti tenhle příspěvek není.

Konečně se rozhodnout

Dejme tomu, že jste žena tak nějak těsně po třicítce a stane se to, co vám říkala máma celý život. Hormony se vzbouří nebo nějaká jiná metafora a vy si uvědomíte, že to dítě přeci jen chcete. Je jedno proč, možná z nějaké touhy po sobě něco zanechat, předat geny, vychovat konečně fajn člověka, někoho učit nebo prostě jen pocit, že jsou děti strašně roztomilé. Navíc lidé kolem vás už jezdí s kočárky a vy si uvědomíte, že jo.

Jasně, že máte nejspíš nejdřív hádku sám se sebou, a pak diskuzi s partnerem, zda na to máte. Ceny stoupají, úroky taky, vy máte hypotéku a kvůli svému platu desetkrát obracíte věci v ruce a přemýšlíte, zda to za to stojí. Pokud dítě chcete, tak si nejspíš, stejně jako já, řeknete, že i chudší lidi děti mají a zvládají to.

A od té chvíle se pořád děje něco, co vám v tom zabraňuje.

Nejdřív čekáte, až vyprchá léta užívaná antikoncepce.

Pak se musíte naučit něco o cyklech, protože vám o tom říkali jen v šestý třídě při fakt ponižující hodině na základce. Ta se ale stejně zaměřovala jen na důležitost kondomů, což má opačný efekt.

No a pak vašeho manžela diagnostikují a musí chodit na chemoterapii. V tu chvíli se plození moc nedoporučuje, spíš zakazuje.

No a když už to vypadá, že to tak nějak dobře dopadlo, tak vám řeknou, že máte neprůchodný vejcovody a že přirozeně to nepůjde.

Ten test je nepříjemný, ale nic, co by se nedalo vydržet. Hlavně chcete vědět, že je všechno v pořádku. Dokonce si ani přes svoji panickou poruchu, která vám do hlavy dává různý scénáře, nepřipouštíte, že by něco mohlo být špatně. Nikdo vám přeci nikdy nic takového nenaznačil.

 Co se mi odehrálo v hlavě

Když vám pak špatný výsledek lékař oznámí, dostaví se všechny ty pocity, o kterých jste si myslela, že jako správná nezávislá žena přece nebudete nikdy cítit. Jak si můžu myslet, že svou neschopností přirozeně plodit děti nejsem skutečná žena? Co všechny ty moje přednášky o tom, že jsou tohle jen konstrukty a vůbec o to nejde? Navíc co je to vůbec za blbost identifikovat se jen jako žena? Copak je tahle identita pro mě tak důležitá, když se normálně definuji úplně jinými věcmi?

Takže dvě krize identity najednou.

Každopádně když první šok z vlastních myšlenek pomine, doktor před vás dá ceník s částkami, které budete muset zaplatit, abyste to dítě vůbec měli. No a vrací se ta už dávno překonaná diskuze o penězích.

K ní se pak samozřejmě přidávají všechny ty články o tom, jak takové umělé oplodnění vlastně vypadá. Doprdele vážně se chci cpát hormony, a pak se nechat uvádět do narkózy a stresovat se, zda ty věci ve zkumavce rostou? A co když neporostou? Co když zaplatím a nepovede se to? Jak je možné, že ty šance jsou tak malé? Ptáte se sama sebe, zda to je, nebo není ponižující. A pak si nadáváte za to, že se na to vůbec ptáte.

 No a pak vám řeknou, že nemáte v pořádku štítnou žlázu a vy musíte řešit ještě další věci.

Prostě ten pocit, že vás tělo zradilo, je na hovno. A začnete ho nenávidět ještě víc než do teď. Navíc si říkáte, že vlastně to dává smysl, protože jste se o něj stejně nikdy moc nestarala. Možná se vám jen mstí. A možná vám vesmír chce říct, že to není dobrý nápad. A možná se jen moc litujete, protože jste rozmazlená a nedokážete se vyrovnávat s problémy. Vaše jediné obranné mechanismy jsou černý humor a tři panické ataky denně. Tak co chcete?

Je jasné, že se v rámci těchto naprosto magorských úvah objevují otázky, které narušují i vaši důvěru ve vztah, ve kterém jste. Možná to není prostě souzeno vám dvěma. Pokud se k tomu přidají i nějaké problémy z minula, dostáváte se do nějaké temné díry, ze které se vyhrabáváte děsně těžko.

A čas běží. Možná ještě nejste v hraničním věku, ale zase tak mladá zase nejste. A přicházejí výčitky, že jste tak dlouho čekala. Vždyť jste manželé už tolik let. Proč to trvalo tak dlouho si to uvědomit?

Občas vám samozřejmě probleskne hlavou, že jste jen drama queen, že některé ženy to mají mnohem složitější. Některé ženy třeba nikdy děti nemají, i když skutečně chtějí. Některé ženy se musejí potýkat s mnohem více problémů. TAK PROČ JSEM JÁ TAKOVÁ UKŇOURANÁ?

 Co s tím?

Nejsem zrovna nejvhodnější člověk, který by něco takového věděl. Já nevím. Dostala jsem se do stavu, že na to přestávám myslet a nechávám ten blbej vesmír, ať rozhodne. Naštěstí můj muž má trochu víc vůle, než já. To je taky fajn někoho takového mít.

Ale možná je to nejlepší. Udělat ta zásadní rozhodnutí – jít do toho, nebo ne – ale pak se netrápit každým špatným testem, každou další překážkou. Prostě si říct, že to bude těžký a je jedno, jak moc. Protože být na boj připravený člověk musí být i před tou nejmenší bitvou.

Tak uvidíme, co si osud nebo vesmír nebo bůh a nebo jen náhoda vymyslí dál. Ale byla bych ráda, kdyby se chvíli přestal/a soustředit na nás.