Dneska mi je nějak divně.
Poslední dobou mám takové zvláštní pocity, které nerozpoznávám. S úzkostmi a panikou jsme už staří známí, takže tam je situace naprosto jasná. Posledních pár měsíců se ale objevuje něco nového. Vzhledem k tomu, že rozhodně nemám žádné vzdělání v oboru, netroufám si odhadovat, co to je.
Třeba se mezi vámi najde někdo, kdo se cítí podobně nebo má vzdělání, a pomůže mi.
Projevy
Skoro každé ráno otevřu oči, a když překonám svůj první panický záchvat a srdce se mi trochu uklidní, prostě se nezvednu. Skoro se nepohnu, prostě jen ležím a ve skutečnosti ani nad ničím moc nepřemýšlím. Jen jsem tak nějak líná vstát. Ale není to taková ta normální lenost. Mám pocit, že je moje tělo příliš těžké na to, aby se zvedlo. Navíc mám pocit, že by bylo asi tak nějak jedno, kdybych nevstala.
Trvá desítky minut, než se zvednu. A to se musím hodně přemlouvat a hledat si důvody vstát. Nakonec ale vždycky vstanu. Vždycky. Proto si myslím, že to nejsou deprese. Pokud vím, tak to je člověku všechno tak jedno, že prostě nevstane.
Padá na mě splín. Jinak to nedokážu pojmenovat. Občas prostě jen tak sedím a najednou mi je smutno. Chce se mi schovat se někam do tmy (což neudělám, protože ve tmě se bojím) a prostě vypustit všechny negativní pocity. Jako třeba teď.
Občas mi tečou slzy, ale není to žádný dramatický brekot. Prostě jen koukám do blba a tečou mi slzy. A já nevím proč.
Pochybuju. V poslední době se děly různé ne příliš dobré věci a já jsem učinila několik velmi zásadních životních rozhodnutí. Ačkoliv jsem si myslela, že jsem si všechno rozmyslela a všechno, co jsem rozhodla, je založeno na jasných motivech, občas se přistihnu, že se mi chce utéct. Prostě se sbalit a vypadnout někam, kde mě nikdo nezná. Začít znovu. Přitom je tu spoustu lidí, které nechci opustit a kteří jsou pro mě vším.
Žeru. V poslední době jsem opět ztloustla a rozhodně je to kvůli mojí neschopnosti nežrat. Vždycky se tak nějak nabudím na lepší životní styl, pak ale sedím doma a říkám si, že je to jedno. Že to stejně nedokážu, že stejně budu navždycky tlustá. Že tlustý lidi stejně nestojí za nic, tak proč se snažit? A jdu si koupit nějakou hnusotu. A pak to jím a přitom se nenávidím.
Neuklízím. Jsem celkem pořádný člověk a vadí mi, když je doma moc prachu nebo v koupelně vlasy v umyvadle nebo třeba nádobí po celé kuchyni. Ale poslední dobou na všechno kašlu. Doma je strašný bordel, protože můj muž je přirozeně bordelář. Ale už to došlo tak daleko, že jemu samotnému začal bordel vadit. Tuhle jsem si dala den na uklizení celého bytu a musím přiznat. že mě to neuvěřitelně vyčerpalo.
A k tomu všemu moje normální hnusný pocity, co mám.
Poradíte?
Poradíte někdo, co se mnou je a co mám dělat? Pokud někdo řekne, že si mám zacvičit, tak doufám, že se ti zadřou všechny zipy na všech bundách a mikinách.
Vím, že odpověď je, že si mám zajít na terapii. Tak bych vám chtěl říct, že po napsání minulého příspěvku (viz níže) jsem šla do sebe a odhodlala se někoho si najít. Byla mi dána rada, že nejlepší by byla kognitivně behaviorální terapie. Tak jsem mrkla na stránky, jsou jsou vypsáni terapeuti, kteří v ní mají výcvik. A co myslíte? Všude plno. Takže tudy asi cesta nevede.
Nějaké jiné rady?
