Jsem podvodník? Aneb proč nechodím v psychologovi.

 Občas se mě lidé ptají, když čtou můj blog, proč nechodím v psychologovi. Ok, nikdo se mě neptá a rozhodně se mnou nikdo nekomunikuje věci z blogu. Takže si ty otázky musím pokládat sama. Proč nechodím k psychologovi, když je to věc, kterou rozhodně doporučuju? Celá záležitost má několik důvodů, o kterých se chci rozepsat. Tento článek nemá moc velké cíle, možná jen to, že si to třeba někdo přečte a řekne si, že jsem blbka a nebude se tak chovat taky.

Pokud jste věrnými čtenáři (zdravím vás), tak víte, že trpím panickou poruchou, úzkostmi, nezdravým vztahem k jídlu a mám za sebou nějaké pokusy o ukončení všeho. Důležité je, že všechno probíhá velice v tichosti a většina lidí by na mě nic nepoznala.

Jsem přesvědčena o tom, že mojí největší výhodou a zároveň prokletím je to, že se s tím potýkám již od raného dětství. Takže jsem si sama za ta léta vybudovala strategie, jak svoje problémy tajit a funguju na takovém automatu, díky kterému jsem schopná normálně fungovat. Pohybuju se tak vlastně neustále na nějakém kraji a balancuju. Problém nastane, když něco nastane. Když se prostě objeví něco, na co ještě nemám vytvořené způsoby zvládnutí. Pak je to hodně zlý.

Takže wtf? Proč někam nechodíš? 

1. Překonat sebe sama

Abych mohla někam zajít, musela bych udělat několik věcí:

 a) Najít psychologa, jehož profil mi přijde přijatelný

b)Zjistit, které metody léčby jsou na můj problém nejlepší

c) Ověřit si, zda je psycholog používá

d) Napsat/zavolat psychologovi a vysvětlit mu svůj problém

e) Objednat se na konkrétní termín

f) Dorazit na konkrétní termín

g) Hovořit o sobě a svých problémech

h) Přijmout léčbu

i) Dodržovat všechno

j) Necítit se při všem jako podvodník

 Vysvětlím. U činností od bodu a) po f)  dostanu vždy panický záchvat. Když si pak na internetu čtete o léčbě, a přitom běháte zvracet, je vám blbě a prostě věříte, že teď už ten infarkt fakt dostanete, tak vás to odradí. Obzvlášť ve špatných dnech. A ty převažují.

Musím se ale pochválit a sdělit, že b) jsem již splnila a vím, co hledám. Bod c) mají většinou na stránkách, takže to je snadné. Nejtěžší úkol mě čeká při objednávání/vysvětlování. Pokud je jediná možnost zatelefonovat, tak to ani nezkouším. To, jaká je pro mě objednávání se někam po telefonu stresující záležitost, je na samostatný příspěvek. Pokud má mail, jsem celkem ochotná věnovat týden jeho napsání, pak smazání všeho, co jsem si připravovala, a jednou v noci v záchvatu napsat.

 Protože jsem už v psychologovi chodila, mohu říct, co se děje dál. Domluvím se na termín. Přijít není problém, mám úzkosti z nesplnění úkolů a porušování termínů, takže se určitě dostavím. Dva dny před tím ale trpím.

V hlavě si přehrávám všechno, co budu říkat.
Jak to vysvětlit, aby to bylo pochopeno, jak hloupě to bude znít, jak to bude znít, že se vytahuju nebo dělám věci horší, než jsou, jak si psycholog řekne, že přeháním, že zabírám místo někomu, kdo jeho pomoc skutečně potřebuje. A i když si to neřekne hned na začátku, určitě pak řeknu něco, co mě odhalí jako podvodníka, který jen hledá pozornost. Kdybych trávila míň času na internetu, kde si čtu lékařská skripta, a spíš se věnovala tomu, abych zhubla. Co když se zeptá na něco, na co nebudu znát odpověď? Co mám říct jako první? Co když se mi nebude chtít mluvit? Co když budu mluvit moc, takže si řekne, že stejně už všechno vím, tak co tam dělám? Co když jsou věci, které nechci říct? Co když někomu řekne, co jsem vyprávěla? Co když třeba na mě někde narazí a já budu s dalšími lidmi a psycholog prozradí, co jsem říkala? Co když si moje problémy zapíše do notýsku, ten pak někde zapomene, někdo ho najde a všechno opíše na internet a označí mě k tomu. Co když si do notýsku nic nezapisuje, protože nejsem dost zajímavý případ? Co když nejsem případ at all?

 

A takhle bych mohla pokračovat. Už asi máte představu o tom, kolik stresu tyhle otázky přinášejí, a také jsem se dozvěděli něco o overthinkerech. To znamená, že samotná terapie mi přináší více stresu a větší množství ataků. To se pak člověk do terapie moc nehrne.            Přijmout léčbu a dodržovat všechno je pro mě problém asi jen ve špatných obdobích. Bohužel těch je poslední dobou víc než dřív, takže nevím, jak by to vypadalo teď. Nedávno jsem si třeba stáhla aplikaci Nepanikař https://nepanikar.eu/ a dokázala údaje vyplňovat jen tři dny. Nicméně hry na odvedení pozornosti při atakách jsou supr.

 No a jak se člověk má necítit jako podvodník, když píše příspěvky na blogy, točí o tom videa na TikTok a když se opije, tak o všem lidem vypráví, takže to celý dělá jen pro přilákání pozornosti? Blbý je, že se to děje, i když nikdo kolem není. Tak je to pak těžké.

2. Překonat systém

Druhým, a v mém případě hlavním problémem, je systém. Jak jsem psala, k jednomu psychologovi jsem chodila. Podle stránek vše vypadalo velice kvalitně, ale byla to katastrofa. Rady, které jsem dostávala, mi přinášely spíše horší pocity a celkově se můj stav spíše zhoršil. A to bylo dobré období.

 Ale najít dobrého psychologa je mega problém. A to ne proto, že byste jich museli vystřídat deset a vybrat takového, který vám sedí (i to mnozí ale musí podstoupit), ale proto, že PROSTĚ NEPŘIJÍMAJÍ NOVÉ PACIENTY. Všichni, které jsem si vybrala, mají už rovnou na stránkách napsáno, že nepřijímají nové pacienty.

Kvalitních psychologů, kteří neprošli jen ročním kurzem o koučování, je strašně málo a lidí, kteří je potřebují, je hrozně moc. Co vím, tak projít všemi potřebnými kurzy, je nesmírně těžké, dlouhé a nákladné, není tedy divu, když to mnohé odradí. Je pak snazší dělat v assessment centru, vydělávat a nemuset léta studovat a procházet praxemi.

A to je ten systém. Chápu, že je nutné studium, ovšem snaha se neustále odlišovat od „životních koučů“ podle mě způsobuje, že to kvalitní lidi odrazuje.

Takže když člověk nakonec porazí sám sebe, narazí na systém. Já jsem si například našla slavného Honzu Vojtka. Moc se mi líbilo, jak mluvil, jakým způsobem a přišlo mi, že bude spíš praktik, než nějaký ezo typ. Bylo mi ale jasné, že u něj nemám šanci se všemi jeho aktivitami. Ale to, že všichni, které doporučuje na svých stránkách, budou mít také plno, mě celkem zarazilo.

 3. Překonat předsudky

Posledním problémem je společnost. Ačkoliv mám pocit, že už je situace mnohem, mnohem lepší, než před pár lety, tak stále je člověk, který chodí v psychologovi nebo hovoří o svých psychických problémech, považován spíš za někoho podivného. Prostě někdo, kdo chce jen přivábit pozornost. Jak říká moje máma: „najednou maj všichni psychický problémy a ADHD, za nás byli jen přecitlivělí a zlobiví. Stačil výprask.“ (parafrázuji)

Já mám štěstí, že kolem mě se pohybují lidé spíše podporující a ochotní naslouchat. Ačkoliv pozoruji u lidí, kteří už mě znají, jistou únavu a lehké protáčení očí, když „zase začnu“.

Vím ale, že mnozí se potýkají s okolím, které není schopno přijmout, že psychická nemoc je také nemoc a je nutné ji léčit.

 A prostě i kdybyste neměli nějakou diagnózu, není divu, že se v současnosti cítíte vyčerpaní, ve stresu, v napětí, máte strach. Vždyť svět je v posledních pár letech dost v háji, tak by bylo divné, kdybyste na to vůbec nereagovali. A občas si člověk chce prostě jen promluvit s někým, kdo ví, jak reagovat, aby vám to pomohlo a neponížilo vás to.

Udělejte to. Nebuďte jak já. Překonejte sami sebe, překonejte systém a vašim odsuzovačům posílám vztyčený prostředníček.

Jo a pak jsou tu ještě prachy. 800 – 1500 Kč za sezení, 4x měsíčně, to už se napočítá. Některé pojišťovny ale přispívají. Tak to zlepšuje situaci. A taky do těchto věcí stojí za to investovat. A jsou i bezplatné pomoci.

Držte se.

To se nám to nějak protáhlo. No jsou dvě v noci, takže je jasný, že jsem se asi potřebovala vykecat. Takže tohle jsou moje důvody. A jaké jsou ty vaše?