Pokud jste pravidelnými čtenáři mého nepravidelného blogu, už jste asi pochopili, že většinu příspěvků píšu v době, kdy se děje něco zlého. Prostě zrovna v tu chvíli mi je blbě, prožívám něco negativního a neumím si říct o pomoc, je mi to trapné, možná ani neumím říct, co se se mnou děje svým přátelům. Tak napíšu příspěvek na blog. Vždycky ho pak sdílím na svých kanálech a tak nějak doufám, že někdo třeba konečně pochopí, že něco není v pořádku.
Já vím, že je to blbost, proto taky opět píšu příspěvek a ne zprávu kamarádovi. Navíc neumím pomoc ani přijímat, takže je to takový začarovaný kruh. Takže i když mi chce někdo pomoc, tak řeknu, že jsem jen drama queen a většinou tím to končí.
A mimochodem, já jsem drama queen, to ale neznamená, že jsem v pořádku.
Zároveň si myslím, že by si tohle mohl přečíst i někdo, kdo má podobné problémy. A třeba si řekne, jaká jsem blbka, proč nevyhledám pomoc, a nechce být jako já, tak tu pomoc vyhledá. A tím třeba i někomu pomohu. A nebo doufám, že si blog naopak budou číst lidé, kteří nemají žádné podobné problémy, ale díky tomu, co jsem napsala, rozpoznají symptomy u svým přátel, dětí, rodičů atd. a pomohou jim.
Každopádně jsem teď na pokraji nějakého zlomu, možná zhroucení a napadlo mě, že by možná bylo fajn sepsat, jaké rady jsem v minulosti dostala v souvislosti se svými psychickými problémy. A zhodnotit, zda je to dobrý postup, či ne. Takže tenhle příspěvek je věnován hlavně těm dobrým lidem, kteří se snaží pomoci svým přátelům, ovšem protože pocity jsou nepřenositelné, tak nevědí, jak na to.
Proto chci hned na začátku říct, že si uvědomuji, že všichni, kdo mi tyto rady dali, se mi snažili pomoct a já si toho vážím. Ovšem někdy vám to spíš zhorší stav, proto je fajn to vědět do budoucna.
Rady, které jsem dostala
Mysli pozitivně
To je tak stupidní rada, že jsem ten nadpis nedokázala ani napsat. 3x jsem napsala "pozotovně". Pokud někdo trpí úzkostmi, panickou poruchou, depresí či podobnými nemocemi, není pro něj možné si jen tak začít myslet pozitivně.Tuhle radu mi dávala hlavně moje babička. Moje babička byla naprosto úžasný člověk. Všichni byste chtěli mít takovou babičku, jako jsem měla já. Jako jediná nikdy neznevažovala moje pocity a vždycky se mi snažila pomoc (moc mi chybí). Ale prostě vyrostla v době, kdy se o těchto věcech nemluvilo, takže nevěděla, co se mnou dělat. A jediné, co znala, bylo "mysli pozitivně" (ty vole zase jsem to napsala blbě a musela opravit), protože bohužel v důchodu četla hodně "motivačních" knih.
Jsou lidi, kteří jsou na tom hůř, než ty
To je nejspíš pravda. Lidé závislí na drogách, mé oblíbené děti v Africe nebo lidé věznění v čínských koncentračních táborech by si se mnou určitě místo rádi vyměnili. A já s nimi ne. Jasně, že si všichni uvědomujeme, že jsou na tom lidé hůř, než my. A to je často (třeba u mě) důvod, proč si neřekneme o pomoc. Ale jednou se třeba odhodláme, něco naznačíme a přijde tahle "rada".
Mně se tohle stalo už hodněkrát. A vždycky jsem si řekla, že je to pravda, že jsou na tom lidi hůř, než já. A vždycky to vedlo k tomu, že jsem (stejně jako v mé rodině všichni) bagatelizovala své problémy. A nechala to, jak se říká "vyhnít". A pak jsem v neustálém stresu. Je to už takovou součástí mého života, že když se ráno vzbudím a okamžitě mi nezačne bušit srdce jako o život, připadám si divně.
Ale pak se něco stane. Život není úplně fér a lidem se dějou blbý věci. A když jste už normálně v takovém stresu, tak stačí málo a může přijít kolaps. A co teprve, když, stejně jako teď, přijde něco velkého? A ano, jsou na tom lidi mnohem hůř než já. Je to ale důvod, proč nemám právo cítit se špatně?
Každý člověk prožívá věci různě a věřím, že jsou lidé, kteří mají třeba podobný život, jako já, a jsou úplně v pohodě. Ale ani to není důvod pro to, abych se cítila provinile za to, že trpím psychickými problémy (je hezký tohle napsat, ale těžší je si to skutečně myslet).
To je blbost, vždyť seš taková veselá holka
Je těžké tohle odhadnout, ale z mojí vlastní zkušenosti jsou lidé trpící úzkostmi hodně dobří herci. Většinou nemluví neustále o svým skutečných pocitech, protože se za ně také trošku stydí (samozřejmě záleží na fázi, ve které se nacházejí, naopak jsem zažila, že když lidé docházejí například na terapii, tak o tom mají potřebu hovořit, protože to pomáhá).
Prostě když se někdo směje, vypráví vtipy a je samá legrace, neznamená to, že je v pořádku. Někdy je to jen snaha předstírat, že se nic neděje. Veškerá taková legrace je jen povrchní. Znáte někoho, kdo je takový smíšek, vtipálek, ale vlastně moc nemluví o víc osobních věcech? Možná právě jen předstírá veselost, ale uvnitř se děje něco zlého.
Já třeba často vtipkuju právě o svým psychických problémech. Má to několik důvodů. Pro mě je to jediný myslitelný způsob, jak o tom hovořit face to face s nějakým člověkem. Čekám, jak bude reagovat a zda je možné se mu skutečně svěřit. Zkouším si, jak moc porozumí, že si vlastně říkám o pomoc. A ano, uvědomuju si, že je to nesmysl, protože jak to jako může někdo pochopit, když mi nevidí do hlavy?
Každopádně představa, že někdo, kdo trpí depresemi či úzkostmi, není nikdy veselý a nedělá vtípky, je lichá. Pokud člověku, který se vám s tím svěří, naznačíte, že je to zvláštní, protože normálně vypadá vesele, tak mu vlastně říkáte, že mu nevěříte. Má pak pocit, že se musí obhajovat, ale já například jen občas uznám, že se mnou skutečně něco je, takže se neumím obhájit. A člověk by ani neměl muset.
Zacvič si
Já se omlouvám, ale teď budu asi i trochu zlá. Představa, že ve chvíli, kdy se nemůžu ani donutit zvednout z postele, protože to prostě nejde, nebo kdy mám pocit, že mám infarkt, protože mám právě panickou ataku, mi fakt nepomůže uběhnout maraton. Jasně, vypouští se endorfiny, bla bla bla.
Já vynakládám většinu své energie na to, abych chodila do práce, odpovídala lidem na zprávy a tak nějak fungovala. Energii na to jít třikrát týdně do fitka fakt nemám.
Je to nezdravé? Samozřejmě. Je to negativní přístup? Fuck off.
Ještě jednou mi někdo řekne, že panickou poruchu překonám cvičením, a udělám akorát tak prd, protože nemůžu dýchat, natož se prát.
To se mi děje taky
Znáte to, jak sedíte v hospodě, vypili jste už tři sklenky vína a konečně získali odvahu se svěřit poslednímu kamarádovi, který ještě neodešel domů? A on řekne: ježiš to se mi děje taky, třeba včera...
Existuje několik důvodů, proč vám člověk, kterému jste se právě svěřili se svým problémem, vypráví svůj vlastní příběh.
Zaprvé je sobec a neumí mluvit o ničem jiném, než o sobě. Je zvyklý, že je středem pozornosti, komunikuje pouze takto a všechny situace převrací tak, že jsou o něm. Skončí to nakonec tak, že posloucháte vy jeho problémy a snažíte se mu pomoci. Takových lidí je ale málo, naštěstí.
Zadruhé ten člověk myslí, že když vám řekne svou zkušenost, tak se na sebe napojíte, chce vám ukázat, že vám rozumí. Pokud je ta zkušenost skutečně hodně podobná, nejspíš si už nic dál moc říkat nemusíte. Prostě víte, jak na tom oba jste, že oba trpíte stejnou poruchou a společně se můžete utápět. Takových lidí je dost, protože například panickou poruchou údajně trpí 30% lidí. Takoví lidé vám ale, bohužel nepomohou, protože jsou na tom nejspíš stejně jako vy.
Zatřetí ten člověk si nemyslí, že se vám děje něco tak strašného a chce ukázat, že je to jen taková epizodka, která se děje hodně lidem a bude to brzo v pohodě. Takových lidí je, bohužel, také hodně, protože se o psychických poruchách moc nemluví a neberou se jako skutečné nemoci.
Začtvrté se ten člověk snaží najít podobnou situaci a říct, jak ji vyřešil on. A tím vám pomoci, dát vám návod, jak to řešit. Ovšem pokud ten člověk nemá stejné problémy, nejspíš bude ta rada některá z těch, o kterých si tady teď čtete.
Co pomáhá?
Tak těch špatných rad bude nejspíš i více, ale tyhle mi přijdou nejčastější. Teď se ale určitě ptáte: a co mám teda dělat?
No nejlepší je, když pomůžete tomu člověku, u kterého rozpoznáte symptomy, aby vyhledal odbornou pomoc. To je ale často hodně těžký úkol, trvá dlouho a musíte to fakt umět. Ale jsou i věci, které se dají dělat hned.
Naslouchat
Upřímně musím říct, že to je skvělé. Když už se člověk rozhodne se někomu svěřit a on prostě sedí, je jasné, že vás skutečně poslouchá, nechce vás přerušit a dává najevo, že vám rozumí (i když třeba ne úplně). Občas se vás třeba i zeptá na něco, aby lépe porozuměl.
Podle mě to funguje trochu jako terapie. Člověk, když mluví s někým, kdo ho poslouchá a zajímá se o jeho problém, tak vlastně sám často přijde na to, co má dělat a co jemu pomůže.
Mimochodem pokud máte tuto schopnost, můžete si účtovat 800 až 1500 Kč za hodinu.
Nebagatelizujte
Nejhorší, co můžete udělat člověku, který se vám svěří, je, že mu naznačíte, že netrpí dost, aby měl právo se takhle cítit. Nebo že mu nevěříte, že má nějaký problém. Viz nevyžádané rady výše.
Netlačte
Doufám, že tady ten můj drobný příspěvek nezpůsobí, že teď vyhledáte svého kamaráda, který má úzkosti, sednete si naproti němu a budete ho nutit teď hned vám o všem říct, všechno vyklopit, zavolat psychiatrovi a začít brát léky. Nejspíš o tom člověku už neuslyšíte.
Člověk musí k tomu, aby si nechal pomoct, dojít. Pokud není v takovém stavu, aby byl hospitalizován, nejspíš si myslí, že mu ve skutečnosti nic není. Nebo že to není dost na to, aby se sebou něco dělal. A pravděpodobně mu celá ta záležitost přijde trapná a neumí o ní mluvit. Sám neví, co se s ním děje.
Takže netlačte na pilu.
Studujte
O psychických nemocech se v obecné populaci moc nemluví, často jsou podceňovány, někdy vysmívány a někdy dokonce vedou k myšlence, že je ten člověk prostě jen slaboch. Bylo by fajn, kdyby se lidi obecně zajímali o ty nejběžnější poruchy, jako jsou právě panické poruchy, úzkosti nebo deprese.
Vědomosti prostě mnohé mění k lepšímu. Pak by třeba bylo snadné rozpoznat, že má někdo tyto problémy a pomoci mu. A my bychom se třeba nestyděli.
Na závěr
To je za mě asi tak všechno. Chci upozornit, že je skvělé, když se snažíte svým blízkým pomoci a doufám, že tohle k tomu povede. Já doufám, že se nějak vyhrabu ze stavu, v němž teď právě hniju, a třeba mě to donutí konečně vyhledat pomoc.
Jo to jsem chtěla říct, to, že víte, že potřebujete psychiatra, ještě neznamená, že si ho najdete. O tom v mém příspěvku o panické poruše. Takže netlačte. Neznamená to, že člověk nechce pomoct, že se rád utápí v zoufalství a strachu, ale celé je to prostě komplikované, matoucí, hloupé a tak nějak na hovno.
Takže pokud jste dočetli až sem, tak díky, že se zajímáte.
