Jsou čtyři ráno. Ležím v posteli, čumím do stropu a připadám si jako v pohádce „Byl jednou jeden král“. Werich se ovšem díky své nespavosti setkal se svou dcerou, kterou vyhnal, a sehrál vtipnou scénku s Burianem. Já jen tak ležím a čumím. A chce se mi spát. Jsem neuvěřitelně unavená, ale vždycky, když zavřu oči, hlavou se mi honí tolik myšlenek a vím, že dřív či později přijde panický záchvat. A to mě drží vzhůru.
Když se vzbudím takhle uprostřed noci, je to většinou proto, že jsem měla noční můru. Něco jsem si o tom načetla. Noční můry jsou něco jiného než noční děsy. Při nočních děsech se člověk neprobudí. Zůstává ve svém zlém snu, nicméně může se ze spánku hýbat, někdy i chodit. Noční můry vás probudí.
Znáte ten pocit, kdy se vám zdá něco strašného, vy se vzbudíte s pláčem, bušením srdce a několik minut trvá, než si uvědomíte, že to byl sen a že ta věc, co se stala ve snu, není skutečná? Tak takhle pěkně se budím několikrát týdně. Když mám horší období, tak každý den.
 |
| Henry Fuseli, The Nightmare |
Spím průměrně čtyři až pět hodin. Chodím spát brzo.
Většinou si lehnu a hned, jak se zhasne, něco mě
ruší. Například tikání hodin. To je zvuk, který mi
připadá jako mlácení kladivem do mé lebky. Každým
tikem je to víc hlučné a víc to proniká do mého
mozku. Nakonec už to nevydržím a musím jít hodiny
zastavit. Nebo odnést. Proto nemáme v ložnici žádné
hodiny.
Zase si lehnu a tentokrát jsem přesvědčena, že ten
župan, co mi visí na dveřích, je nějaký muž, který se
k nám vloupal a teď nás oba zabije. Jen tak tam stojí,
zírá na mě a čeká, až usnu. Chce se pak přesunout
těsně nade mě, abych, až mě vzbudí noční můra,
zažila další šok. Takže vstávám a odstraňuju župan.
A když už je všechno schováno, uklizeno, zavřeno, přijde nejzákeřnější zbraň, kterou moje strachy mají. Moje vlastní hlava. Proč jsem dneska říkala tu věc? Měla jsem jít něco vyzvednout už dneska. Jak to zítra udělám v práci? Co kdybych to udělala jinak, určitě by všechno bylo lepší. Nebylo by možné všemu ještě zabránit? Ne, už je pozdě. Ale zase tak pozdě není. Jak se jmenoval ten obchod? Co mám říct, až se mě na to něco zeptá? Proč jsem se tehdy na gymplu hlásila? Proč jsem lhala našim, když mi bylo deset a oni by mi stejně nic neudělali. Proč musíme umřít? Po každé otázce, kterou si sama sobě položím ke konkrétní i hypotetické události, která se stala dneska nebo třeba před dvaceti lety, následují desítky scénářů, odpovědí a plánů. No a už je dvanáct.
Většinou nakonec vstanu a vezmu si neurol, abych zabránila panické atace, kterou už cítím, že se blíží.
A pak tak kolem třetí udeří noční můry a strachy. Panické ataky. Většinou se budím náhle. Prostě najednou otevřu oči, ale to neznamená, že vím, co se děje. Tak nějak si uvědomuju, že jsem se probudila, ovšem občas mám problém vzpomenout si, kde například jsem. Také ve mně většinou přetrvává emoce, která byla dominantní ve snu. Takže když se mi například zdá (hypoteticky), jak mě manžel podvádí a vysmívá se mi, když na to přijdu, budím se s tímto pocitem zoufalství a osamělosti. A chvíli trvá, než si uvědomím, že to byl sen. Nebo když se mi zdá, že mi zemřela celá rodina, chvíli trvá, než si uvědomím, že to není pravda.
Někomu by se mohlo zdát, že pak přijde úleva a radost, že je vše lepší. Nicméně těch pár minut, kdy už jste skutečně vzhůru a jste přesvědčeni, že všichni, koho milujete, jsou mrtví, je neuvěřitelná trýzeň.
Jak to začalo
Noční můry mám už od dětství. Pamatuju si, že jsem je měla dávno před tím, než jsem šla do první třídy. Budívala jsem se v noci a chodila spát k rodičům do postele. Jistě už tušíte, že to nejspíš souvisí s mou panickou poruchou. To si taky myslím.
Jeden z prvních hrozivých snů, který si pamatuji dodnes, je, že se můj bratr proměnil ve vlkodlaka. Pamatuju si, jak jsem ho šla v noci zkontrolovat. A zároveň jsem se bála, že mě napadne a sežere. V dětství pronikal skutečný svět do přetrvávajících pocitů ze snů mnohem pomaleji.
Nemám ani tušení, jak to začalo. Nevím, proč to stále trvá a vlastně nikdy nepřestalo. Každopádně noční můry mě provázejí celý život. Spánek pak pro mě není zase tak skvělá věc jako pro většinu lidí. Navíc se moc nevyspím.
Bývám většinou unavená celý den. Když mám špatné období, tak jsem dost nesoustředěná, dělám blbosti a jsem ještě víc nemotorná než normálně.
Měla jsem i dobré období. Kdy zlé sny přicházely třeba jen jednou týdně. Nebo jsem zažila, že třeba celý měsíc nebyl ani jeden. To bylo skvělé. Většinou se ale vrátí. Mám pocit, že je to v takových cyklech. Nikdy jsem to tedy moc nepozorovala, ale kvůli své účasti ve výzkumu nočních můr jsem o tom musela přemýšlet. Prostě se to postupně stupňuje, až jde o téměř neúnosnou záležitost. Většinou jsem pak na pokraji zhroucení. Když se k tomu pak přidají nějaké další věci (v práci, ve vztahu, v rodině), tak spím třeba dvě hodiny a mám deset panických ataků denně. Zatím jsem se nikdy nezhroutila. Myslím, že jak se s tím vším potýkám celý život, už jsem si vyvinula strategie, jak přeci jen ještě chvíli vydržet. Než to poleví.
Když nad tím přemýšlím, tak to ale není tak, že by mé noční můry byly spojeny s nějakým aktuálním stresem, který prožívám. Ten jen zhoršuje situaci a moji psychiku. Noční můry mám už od útlého dětství a objevují se i v dobách, kdy jsem podle mě celkem šťastná.
Co s tím?
To nemám samozřejmě tušení. Kdybych věděla, tak jsem s tím nejspíš něco udělala. Teda když se nad tím tak zamyslím, tak možná ne. Jakékoliv rýpání se ve snech a strachu mi přijde tak děsivé, že bych možná asi ani nic neudělala.
Každopádně to, že jsem zatím vždycky vydržela a nezhroutila se, způsobuje, že se mi nedostalo skutečné pomoci.
Je mi totiž trošku trapné dělat z nočních můr problém. Vždycky, když jsem o tom s někým mluvila, tak mi vyprávěl o svých zlých snech. Mám tak pocit, že to je vlastně hloupý problém. Co na tom má člověk jako řešit? Jak se u nás říká, nemá cenu dělat z komára velblouda.
Trošku mi otevřel oči již zmiňovaný výzkum. Při rozhovoru, který jsem poskytla, jsem si uvědomila, že to asi není úplně normální. Nebo morná je to normální, ale rozhodně ne zdravé. Pořád jsem se ale nedokopala k tomu se sebou něco dělat (viz můj příspěvek o panické poruše).
Takže pokud také trpíte nočními můrami, třeba se hodíte do výzkumu. Více informací o tom najdete zde: https://hovoryozdravi.cz/nocni-mury/
A když vám někdo říká, že má nějaké psychické problémy, jako je panická porucha, nespavost nebo zlé sny, tak si možná nechce jen pokecat. Možná si říká o pomoc, ale je mu to trapné a neví jak. Takže rady typu: se musíš uklidnit, nebo to se mi děje taky, to nic není, já nespím kvůli dětem už dva roky, nejsou moc k užitku.
Tak to jen pro případ, že máte takového kamaráda.
