Láska za časů korony

 

Šestnáctého března historického roku 2020 jsem jela naposledy městskou hromadnou dopravou. Poctivě v lednu zakoupená roční Lítačka mi od té doby výsměšně čouhá z kapsičky v peněžence. Tak sama sebe chválím za odvahu vstoupit do dvacátého prvního století a začít používat Apple pay, abych na ni nemusela pořád koukat. Ta tehdejší cesta, nejspíš už poslední v tomto roce, neměla zrovna dobrý směr. Vedle mě seděl můj manžel, držela jsem ho za ruku a snažila se zahnat všechny ty představy, které mě budily celou předešlou noc.

Šestnáctého března byla zavedena plošná opatření proti koronaviru a lékaři zavírali ordinace, protože neměli ochranné pomůcky. Tahle doktorka nás ale ještě vzala. Nejspíš jsme byli její poslední vyšetření na příští tři měsíce. Výsledek ovšem nebyl úplně jednoznačný, tak rychle volala na CT, kam mého muže okamžitě poslala, a prosila je, aby ho ještě ten den vzali. Aby tak udělali, podplatila je posledními třemi rouškami, které po nás poslala.

Šestnáctého března se svět kolem nás utišil. Ulice byly prázdné, na Staroměstském náměstí zlevnilo pivo, některé části měst ovládla zvířata, regály v obchodech zely prázdnotou a rohlik.cz nestíhal vozit objednávky. Ani pro lidi s prémiovým členstvím. Pro nás ale teprve všechno začalo.

Na začátku vás nejvíc překvapí ta rychlost. Znám historky o tom, jak lidé čekali měsíce na termín vyšetření, aby jim řekli, že potřebují vyměnit kyčelní kloub. Jak měsíce doma kulhali a přitom si zničili i ten druhý. Našim lékařům zabrala celá věc dva týdny. Šestnáctého března vyšetření, to bylo pondělí, ještě ten den CT, v pátek výsledky CT, v pondělí výsledky biopsie, úterý nástup do nemocnice na podrobnější vyšetření, která trvala skoro tři dny, pondělí výsledky.

Když posloucháte z úst někoho, koho milujete, slova jako „nádor“ a „chemoterapie“, tak se všechno kolem něj rozmaže. Vy pak vidíte jen jeho oči a ústa, která opakují, co říkal lékař. V tu chvíli vám během vteřiny proběhnou hlavou ty úplně nejhorší scénáře a vy si pak říkáte, proč zrovna teď, kdybyste měli být oporou, se vám chce brečet a nemůžete přestat myslet na P.S. I love you. Nejen že vůbec neplníte svoji funkci podporující manželky, ale ještě k tomu zjistíte, že rozhodně nejste takový intelektuál, za kterého se od střední považujete. Proč nemyslíš třeba na Klepání na nebeskou bránu? Nakonec vám ale nezbyde nic jiného, než svého muže obejmout a snažit se rukama zabránit tomu, aby odešel. Když jsem v tu chvíli propukla v pláč a ON utěšoval mě, styděla jsem se.

Nic jsme o té věci vlastně nevěděli. A je to tak. Jsem ten typ, co začne okamžitě hledat na internetu. Zkuste si do google zadat slovo „lymfom“ a předpokládám, že budete mít noční můry stejně jako já. Nakonec se ale zorientujete mezi všemi reklamami na soukromé léčby a podivnými ezočlánky a narazíte na skutečné informace.

Lymfomů je asi třicet druhů. A každý je úplně jiný. Já – žena, která právě teď na internetu vystudovala lékařskou fakultu za tři hodiny – jsem ze svého odborného hlediska usoudila, které z nich by byly nejlepší a které nejhorší. A toho jsem se držela.

Nejvíc mi asi na celé situaci pomohlo, že se dělo přesně to, co říkali lékaři. V každém kroku se trefili, nedošlo k žádným nečekaným událostem. Ačkoliv párkrát naznačovali i horší scénáře, ovšem bylo to tak mezi řečí a řekl to třeba jen jeden a ne všichni. No prostě ignorujte vše, co není řečeno jasně a pevně a více lidmi. Pak to pomůže i vám.

Tenhle příspěvek bude o dvou věcech. O tom, jak nám všechno zkomplikoval koronavirus a jak nám pomohl, a taky o mně, když už je to můj blog. Často píšu v množném čísle, jako bych se léčila i já, což se nestalo, ovšem věřím, že když se něco takového stane, jsou v té situaci oba dva.

 

Jak nám koronavirus všechno zkomplikoval

 

Šestnáctého března už byli všichni celkem vyděšení. Italské příběhy o mrtvých v čekárnách, přeplněných nemocnicích a vyčerpaných doktorech se dostaly i na stránky bulváru, který si kupuje moje babička. Navíc se začaly zavírat ordinace. To není zrovna něco, co chceš, když tě zrovna diagnostikují s něčím, čehož léčba zabere nějakou dobu. Naštěstí léčba začala okamžitě. Několik dní po diagnóze.

Jak jsem říkala, jsem teď internetový MUDr., takže jsem se dočetla, jak je důležité být s člověkem, který jde na chemoterapii. Držet ho za ruku a poslouchat, co říkají lékaři. Nemocný je totiž často tak vyděšený, že něco přeslechne. Drze jsem proto vlezla s mužem do nemocnice a hledala ideální místo, kde ho mohu podpořit. Byla jsem však okamžitě zastavena místní sestrou, která chtěla vědět, co tam dělám. Situaci jsem vysvětlila a ona se tak smutně usmála, až mě to málem opět dohnalo k slzám, které jsem už několik dní úspěšně zadržovala. Do nemocnic nemohou návštěvy. Ani s rouškou a rukavicemi. Trošku jsem to tušila, protože pár dní před tím jsem nesměla muže navštívit, když ležel v nemocnici kvůli vyšetřením. Přesto mi ale dala sestra pár minut na to si tam s ním sednout a uklidnit ho. Teda spíš sebe. On byl dobře vybaven na příštích pár hodin Switchem. Přesto jsem odmítla odejít úplně a proseděla pár hodin v autě. Já jsem tak vybavená nebyla. Pár minut mě zabavil Angry Birds Dream Blast, ale přišla jsem celkem rychle o svých pět životů, takže jsem jen čučela před sebe. Ještě jsem nepodlehla nakupování v mobilních hrách. Dobře já!

A tak to bylo celou dobu. Teda příště jsem se už vybavila bichlí Obecné dějiny ničení knih, na kterou bych si normálně asi nikdy nenašla čas. Koronavirus nás donutil jezdit všude autem. Měli jsme starou Škodu Fabii, které se zbavila moje mamka a kterou jsem vždycky raději pohladila, aby příště zase nastartovala. Nakonec jsem uznala námitky svého muže, že sedět v autě mu stejně nijak nepomůže, tak jsem jezdila na těch pár hodin domů.

Doma jsme byli pořád. Manžel se šestnáctého března stal rizikovou skupinou. Snížená imunita z léčby mohla způsobit komplikace. Sedět celé dny, týdny a měsíce doma a nevidět nikoho dalšího, je v takové chvíli celkem těžká věc. Jak ráda bych si o tom s někým pokecala u vínka. Respektive jak ráda bych se s někým nechutně ožrala, abych to vyhnala na pár okamžiků z hlavy. Izolace oslabila celý podpůrný systém, který bychom v normálním světě měli. Oba dva.

A ten strach. Představa, že manžel třeba porazí tu zákeřnou nemoc, ale dostane Covid a skončí na ventilátoru, byla tak děsivá, že jsme nevylezli z bytu ani na krok. Když nám přivezli nákup, dezinfikovali jsme tašky i položky, svoje ruce i oblečení. Z mého muže se postupně stal takový ten chlap, co kouká celý den z okna a ví o všem, co se děje, komu patří jaké auto a kde hnízdí ten protivnej pták, co nás ráno budí. Já jsem celou svou panickou poruchu (o té byl minulý příspěvek) přetransformovala do jediného strachu. Strachu o něj.

Největší noční můrou pro nás byli ti, kteří neustále vykřikovali, že Covid je mýtus nebo že je to taková rýmička, že to ohrožuje pouze seniory. Tito lidé způsobili, že jsme se báli vyjít z bytu i jen tak na vzduch ven. Protože vždycky se našel někdo, kdo odmítal roušku nebo mu byla prostě nepohodlná a byl pro nás rizikem. Když pak v červnu uvolnila vláda všechna opatření, málem jsem rozjela agresivní letákovou kampaň. Zůstali jsme ale místo toho tiše doma ve strachu, co přijde.

A jak jsme byli celé dny doma bez dalšího rozptýlení, nezbylo než myslet jen na TO. Sledovala jsem každý jeho pohyb a jsem přesvědčená, že on pozoroval každé píchnutí, kilo dolů a každý vypadnutý vlas.

Nakonec se nechal oholit. Nikdy jsem si nemyslela, že ztráta vousů pro něj bude tak traumatizující. Nejde o to, že si myslíte, že vypadáte blbě, ale že vypadáte nemocně. A od teď už to nemůžete tajit. Už to není jen vaše nemoc.

 

Jak nám koronavirus pomohl

 

Je to zvláštní, ale koronakrize nám hodně pomohla. Například oba dva jsme celou dobu až do července byli na home office a nemuseli mít výčitky, že máme zvláštní zacházení v práci. Všichni totiž byli na home office. Všechny porady a schůzky se děly jen online. A nebylo na tom nic výjimečného. Všichni s tím počítali, takže jsem nemusela vysvětlovat úplně všem v práci, že mám teď komplikovanou situaci, proto nepřijdu. Ovšem musím říct, že jsme oba v práci našli porozumění a oporu našich vedoucích, kteří okamžitě pochopili situaci. Když jsme se pak oba vraceli do práce, zařídili nám oběma možnost parkování, abychom se mohli vyhnout MHD.

Jak jsem již psala, jezdili jsme všude autem. Během karantény v Praze přestaly fungovat modré zóny. A to je ten důvod, proč jsem si mohla dovolit sedět pět hodin v autě na Karlově náměstí a čekat na konec léčby, aniž bych platila za parkování. Místo se sice hledalo nějakou dobu, ale vždy jsem nějaké našla.

Nejvíc bizarní zážitek z auta mě čekal jednou dopoledne, kdy mi na okno zaklepala paní ve středním věku, vypadala nešťastně. Nasadila jsem roušku a otevřela okýnko. Ptala se na cestu, vypadala mimopražsky a měla na krajíčku. Vysvětlila jsem jí, že Sokolská je trošku výš a že nejlepší bude, když sedne na tramvaj na ípák. Moc mi děkovala a za odměnu mi udělala cikánskou věštbu, která byla celkem pozitivní. Hned jsem to pochopila, ale přišla mi celkem kreativní, tak jsem jí chtěla věnovat nějaký peníz. Bohužel koronavirus pomohl mně v tom, že mohu sedět v autě před nemocnicí, jí ale ne, protože jsem neměla žádnou hotovost. Nevadí, řekla, a stejně mě „poplivala“ pro štěstí! Covid jsem nechytla.

Šíření Covidu a všechna opatření také způsobila, že bylo snadné vyhýbat se lidem. Ačkoliv jsme přišli o podpůrný systém v podobě přátel, mohl si můj muž nechat svou nemoc trošku déle pro sebe. Celkem dlouho totiž nechtěl nikomu nic říkat. Dodnes nevím, zda je to proto, že se o tom nechtěl s nikým bavit kvůli vlastnímu strachu nebo že prostě nevěděl, co by měl k tomu říct, nebo jen nechtěl, aby ho lidi litovali. Anebo všechno dohromady. Dost zhubnul, neměl vlasy ani dlouho pěstěné vousy, takže by to na něm okamžitě člověk poznal. Takhle se nemusel připravovat na reakce okolí.

 

Jak se vše vyvinulo a proč můžu napsat tenhle příspěvek

 

Můj manžel měl v srpnu poslední chemoterapii a vyšetření ukázala, že je v remisi a nemusí na další cyklus. Pamatuju si, že první náznak dobré zprávy byl už v půlce léčby, kdy se dělá tzv. PET/CT, aby lékaři věděli, jak léčba postupuje. Seděla jsem zase v autě, vyšetření trvá hodiny, zašla jsem si do Costy pro kafe a četla si Hold Katalánsku. Vedle mě zastavilo auto a vystoupil starší pár v doprovodu nejspíš se synem. Nevím proč, ale v tu chvíli mi došlo, jak zásadní je následujících pár hodin. Do té doby jsem zůstávala podivně klidná, asi už zvyklá popírat pocity. A najednou jsem se začala celá třást, musela jsem odložit knihu, abych ji nepolila kafem, oči mi kmitaly a snažily se zachytit cokoliv, co by odvedlo pozornost od panického záchvatu, který se mě právě zmocňoval. Počítání nepomohlo, vyjmenovávání spolužáků ze základky taky ne. A celou mě to pohltilo. Věděla jsem, o co jde, ale nedokázala jsem ten pocit, který prostupoval každou mojí buňkou, zastavit. Musela jsem vystoupit z auta a vyklepat si prsty, udělat pár kroků, donutit se dýchat zhluboka.

Vždycky jsem mužovi psala na Messengeru, když čekal na lékaře, protože tam je vidět, kdy si to přečetl. Pokud si zprávu nepřečetl dlouho, věděla jsem, že šel nejspíš do ordinace. A to se v tu chvíli stalo. Napsala jsem něco povzbudivého nebo legračního, abych ho uklidnila, ale jeho malinká fotečka nespadla vedle mé zprávy a já věděla, že to přišlo. A za dvacet minut zazvonil telefon. Trvalo, než jsem ho zvedla. Ještě pár vteřin jsem si chtěla zachovat pocit naděje.

Ale zpráva byla dobrá. Vynikající. A v tom ze mě všechno spadlo, nejspíš všechno, co jsem cítila a zadržovala celý ten půlrok, tekly mi slzy a já jsem dostala záchvat pláče, který nedokážu vysvětlit do této chvíle. Měla jsem se smát, ale místo toho jsem musela zavřít okýnko, aby mě lidé chodící kolem auta neslyšeli vzlykat. A pak přišel, objala jsem ho a odvezla si ho domů.

Léčbě sice ještě není konec, navíc nebude celkem dlouhá léta sledován a v neustálém riziku, že se ta škaredost vrátí, ale tahle zkušenost nás snad posílila a hlavně nám dovolila nakouknout do neznáma a přestat se ho třeba tolik bát.

 

Odpověď na dvě otázky, které nám položil každý, který se dozvěděl o nemoci:

 Jak jste na to přišli?

Měl lymfom na střevních kličkách, když vyrostl, začal tlačit na střevo, takže přišly velké bolesti při jídle a zácpa.

Dá se tomu předejít třeba životním stylem?

Ne.