Už dvacet osm let trpím panickou poruchou. Když mi byly
čtyři, měla jsem svůj první panický záchvat. Vzbudila jsem se v noci a
uvědomila jsem si, že jednou zemřu. Že jednou všechno skončí. Neuměla jsem si
představit, jak svět poběží dál beze mě. Běžela jsem za rodiči, kteří byli v obývacím
pokoji. Klekla jsem si na zem a objala nohy mojí mámy a plakala, že nechci
umřít. Tak prej až za dlouho. Díky, mami.
Vždycky to začne takovým pocitem sebeuvědomění. Cítím, že
jsem se najednou probudila a konečně si uvědomuji, že existuju. Pak se mi
rozbuší srdce, nemohu dýchat, chce se mi omdlít. Většinou mě rozbolí břicho a
musím běžet na záchod. Často zvracím.
Se strachem žiju už od dětství. Nejdřív jsem nevěděla, co s ním
dělat. Probouzela jsem se ráno a první, co jsem cítila, byl strach. To mám
dodnes. Možná proto mi nikdy netrvalo dlouho se zvednout a rychle začít něco
dělat. Překrýt ten pocit nějakou činností. Časem se to zhoršovalo. Když mi bylo
deset, bála jsem se usínat, protože se mi zdály zlé sny. Často jsem v noci
chodila spát k našim do ložnice. Jejich přítomnost mě nějak uklidňovala.
Když mi bylo dvanáct, uvědomila jsem si, že si myslí, že se stále chovám jako
malé dítě. Přestala jsem k nim chodit, ale strachy nezmizely. Abych
usnula, vzala jsem si do postele rádio a to mi trochu pomohlo usnout. Vnímala
jsem slova dětských písní a zapomněla na strach. Zároveň jsem se ale bála, že
budu odhalena, takže jsem si dovolila mít hlasitost jen tak, abych zvuk slyšela
pod dekou a nic nevycházelo ven. Dodnes kvůli nočním můrám spím tak pět hodin
denně. Průměrně.
Postupně se k panickým atakům bez zjevné příčiny přidaly
různé fobie. Dodnes o některých nemohu ani přemýšlet, natož o nich mluvit. K běžným
strachům z výšek a stísněných prostor se přidal strach z neschopnosti
opustit místo nebo nekonečnosti vesmíru. Bojím se v metru, že se zhroutí
tunel a já uvíznu. Létat dokážu jen pod vlivem Neurolu. Pokaždé, když zazvonil
telefon u nás doma, poslouchala jsem za dveřmi a strachy se modlila, ať nevolá
někdo, aby oznámil smrt někoho blízkého. To se stalo, když mi bylo čtrnáct a
zemřel můj děda.
Nejspíš všemu ani nepomohla moje první učitelka v životě.
Byla to hrozná žena. Děti ponižovala a fyzicky napadala. Nejhorší ale, co
dělala, bylo toto: dítě něco provedlo nebo nevědělo odpověď, ona ho vytáhla
před tabuli a před celou třídou ho dlouhé minuty ponižovala. Dodnes mám strach,
že řeknu něco hloupého, že si udělám ostudu. To způsobuje, že když cítím k někomu
úctu nebo si uvědomím jeho dominanci, nemluvím před ním.
Nevím, zda moji rodiče někdy něco poznali. Respektive zda si
někdy řekli, že by mi měli nějak pomoc. Vzhledem k jejich bagatelizování
mým obav jsem začala tyhle věci skrývat. Strach byl totiž známka slabosti. „Jiný
trpí mnohem víc než ty.“ Nejspíš by vám řekli, že jsem byla hodně šťastné dítě.
Když mi bylo patnáct, poprvé jsem se pokusila o sebevraždu.
Byl to vlastně takový hloupý pokus. Předcházela mu série napsaných dopisů na
rozloučenou, které jsem vytvářela asi dva roky. Vždycky začínaly: pro ty, které
to možná zajímá. Nejspíš jsem se cítila sama. Nikdy jsem nikam moc nezapadla, i
když jsem po tom toužila. Byla jsem skvělý materiál pro nějakou sektu, kdyby mě
nějaká potkala. Naštěstí ne. Chtěla jsem se oběsit, ale nepovedlo se. Prostě už
jsem nechtěla cítit ten strach. Dnes mi to přijde zvláštní, protože můj
největší strach je ze smrti. A já se chtěla zabít.
Když mi bylo šestnáct, začala jsem hodně pít a kouřit
marihuanu. Byl to způsob, jak uniknout. Bylo mi moc fajn, když se se mnou svět
kymácel, nic nebylo skutečné. V sedmnácti jsem se chtěla zabít znovu.
Chtěla jsem skočit z balkónu. Vylezla jsem na jeho zábradlí a podívala se
dolů. Tehdy jsem si to rozmyslela. Nikdo o tom neví. Až teď.
Moje asi největší tajemství ale je, že když jsem byla v pubertě,
vymýšlela jsem si různé příběhy, abych vypadala zajímavě. Vymýšlela jsem si, že
mám sraz s přáteli, kteří neexistovali, a pak jsem hodiny jezdila na kole
za městem, aby mě nikdo neviděl. Vymyslela jsem si, že s někým chodím.
Máma mě dokonce připravovala na rande, které nebylo. Většina lidí si dodnes
nejspíš myslí, že se všechny ty události staly. Měla jsem prostě jen strach, že
nejsem dost zajímavá.
Panická ataka většinou přijde tak nějak náhle. Vždycky ale
cítím pár vteřin před tím, že to přijde. Stává se to několikrát za týden. Když mám
horší období, tak několikrát denně. V tu chvíli prostě vím, že teď umřu.
Že už mě nic nezachrání. Svět kolem se rozmázne a nechá mě samotnou. Kdysi,
když jsem ještě nevěděla, jak se z toho stavu dostat, trvalo to minuty,
které mi ale přišly jako hodiny. A pak najednou člověk popadl dech, otřásl se a
řekl si: co to bylo? Ale radši o tom nechce moc přemýšlet, aby to nepřišlo
znova. A pak má strach i z toho, že to přijde, že je to nevyhnutelné. Že
to přijde třeba v nějakou naprosto nevhodnou chvíli.
Dnes už vím, jak se z toho stavu rychle dostat.
Většinou počítám nebo si přeříkávám zápletku nějakého filmu. To odvede mou
pozornost a strach zmizí. Aspoň na chvíli.
Před rokem jsem začala chodit na terapii. Trvalo dva roky,
než jsem se někam objednala. Vždycky, když jsem hledala terapeuta, dostala jsem
panický záchvat. Stejné do bylo pokaždé, když jsem měla jít na sezení. Chodila
jsem jednou za 14 dní. Trochu to pomohlo. Přišli jsme na to, jak se na mě
podepsali rodiče i učitelé. Ale strach z terapie, že řeknu něco hloupého
nebo že nejsem dost zajímavý případ pro terapii, bohužel způsobil, že jsem po 9
měsících přestala chodit. Nikdy jsem nebrala žádné léky.
Pomohlo mi ale, že jsem si uvědomila, že si myslím, že mě
všichni hodnotí. Všichni. Včetně třeba lidí v metru. A že na jejich názoru
záleží. A že to není pravda.
Stres, který zažívám ze strachu, většinou vede k tomu,
že se přejídám. Nedokážu totiž bojovat zároveň se strachem a problémy s váhou.
Navíc, jak prohlásili moji rodiče, já jsem přeci ta chytrá, zatímco sestra ta
hezká. Takže nikdy nemůžu být hezká. A ošklivá u nás znamená hlavně tlustá.
Když se necítím dobře, tak si dám něco dobrého k jídlu. Nahradila jsem tím
alkohol a drogy z minulosti. Těm jsem jen díky nějaké náhodě nikdy
nepropadla, i když jsem s nimi dost experimentovala. Celá tahle záležitost
také vede k tomu, že když mi někdo naznačí, že nejsem tak chytrá, vymaže
moji existenci.
Skončila jsem tedy s panickou poruchou, fobiemi a
nízkým sebevědomím. Proč to ale píšu? Hlavně jako trochu odstrašující případ i
ponaučení. To, že někdo vypadá vesele, neznamená, že je. Když se někoho ptáte,
jak mu je, poslouchejte jeho odpověď a nesmiřte se smutným „dobře“.
Pokud někdo poznává svůj vlastní příběh a ještě ho nezačal
řešit, je nejvyšší čas. Terapie pomáhá. Mně bude ještě chvíli trvat, než
porazím strach, abych zase začala chodit, ale věřím, že to dokážu. Naštěstí
nejsem už v životě na všechno sama.
Kdysi jsme měli téma slohu: moje největší odvaha. Asi tohle
napsat.
