Příběh o našem malém trápení je k vidění níže, teď
přijde edit. Ten je snad ještě smutnější.
Pro ty, co nehodlají číst první příspěvek: firma, kterou
jsme si najali na rekonstrukci bytu, si vzala zálohu ve výši 50% ceny,
vybourala jádro, a pak už jsme je neviděli.
Jak jsem psala, zjistili jsme, že nejsme jediní, kdo nalétl
téhle skvělé firmě na lep. Spojila jsem se proto s dalšími dvěma lidmi
(teď už vím, že nás bylo dohromady pět). Dámy byly dost aktivní a znalé zákona
a rozhodly se, že podáme trestní oznámení.
První návštěva policie na Palmovce byla dost traumatická.
Pan policista nás nejdřív seřval, co tam děláme, že ho otravujeme takhle večer
s něčím, čím se nemusí vůbec zabývat. Pak si uvědomil, že nás je víc
poškozených a rozhodl se, že to s námi sepíše. Teda ve skutečnosti jen s jednou
z nás, která byla poškozena jako první, já to nebyla, ale stejně jsem si
tam tu hoďku vyseděla, abych zjistila, co bude dál.
Dál bylo vlastně jen přehazování si našeho případu z jednoho
oddělení na druhé. Nakonec si mě zavolali na výslech. Jasně, že moje jediná
představa o výslechu je z kriminálek Las Vegas, možná Případů prvního
oddělení. Trošku jsem se těšila, jak se budu prohlížet v zrcadle a
představovat si, kdo se za ním na mě dívá a kroutí hlavou, jak jsem neschopná.
Nakráčela jsem na stanici s deskami plnými důkazů.
Desky měly tloušťku dobrých 5 centimetrů a obsahovaly veškerou mou konverzaci s naší
oblíbenou firmou, smlouvy a mnou vytvořený časový harmonogram. Nicméně
výslechová místnost se nekonala. Jen miniaturní kancelář a konečně milá tvář
policistky. Výslech byl nakonec pěkná nuda. Jen se zapisovalo do počítače,
předala jsem desky a s tím, že to bude trvat ještě dlouho, jsem odešla. Nicméně
mi paní řekla, že vzhledem k částce, která zmizela, předají případ na
kriminálku.
A teď nastává ta chvíle. Čekání. Čekání. Čekání. Párkrát
jsem zavolala člověku, který měl náš případ na starosti. Vždycky mi řekl, že
čekají na dokumenty od firmy. Potěšilo mě, že se jim aspoň podařilo je najít.
Protože jejich telefonní čísla byla samozřejmě zrušená a firma měla virtuální
adresu.
Jsou to tři dny, kdy dorazil dopis. Otevřela jsem schránku a
tam upozornění, že mám na poště psaní. Tak nějak jsem tušila, že to bude ono,
ačkoliv už uplynul rok od mého výslechu. Zašla jsem na vršovickou poštu, z níž
mívám deprese, protože je tam vždycky narváno. Asi jako na jakékoliv jiné
poště. Třicet pět minut čekání a vyzvednutí.
Obálku jsem horlivě roztrhla ještě na poště. A pak se mi
zhroutil svět. Případ se odkládá, o podvod se nejednalo. Víte, já jsem si ani
tak nemyslela, že bychom někdy viděli svoje peníze a mohli tak splatit rychle
tu půjčku, kterou jsme si kvůli těmhle lidem museli vzít. Ale tak nějak jsem
chtěla, aby nějaká autorita řekla, že tohle prostě není správný. A třeba těm
lidem trochu zkomplikovat život. Ale ne.
Ve skutečnosti je to takhle: založíte firmu, vezměte si od
někoho zálohu za práci. Jdete k němu domů a za jeden den tam něco uděláte.
Něco, na to nepotřebujete žádný skills ani peníze. Třeba vybourat jádro. Pak si
seženete účtenky z Hornbachu, jakože jste nakupovali materiál. Ten ale
nikdo nikdy nevidí. A jste bohatší a nemáte starosti. Policie totiž řekne, že
to není podvod. A hlavně si vybírejte lidi, na nichž je hned vidět, že když je
takhle okradete, tak nebudou mít peníze na právníky ani soudy, aby vás náhodou
nezažalovali. Prostě někoho, jako jsem já. Někdo, kdo šetřil léta na
rekonstrukci, a pak si musí vzít půjčku, takže nic nenašetří. A všechno je v pořádku.
Můžete si dál pokračovat ve svém „podnikání“.
Já teda nevím, ale myslím, že je tady něco špatně. Když se
nám to stalo, začala jsem podobné příběhy slýchat často. Jak je možné, že si
někdo může vzít peníze, nic neudělat, peníze nevrátit, a nic se mu nestane? Nic!
A když nemáte v rodině ochotného právníka, který by vám
pomohl zadarmo, máte prostě smůlu. Spravedlnost není pro chudý.
