ROTHKO: Dívat se za

Marcus Rothkowitz se nejspíš narodil jako rabín. Jeho rodiče to pro něj také plánovali. Nenávist k Židům ale celou rodinu vyhnala do Spojených států, kde se židovství také moc nenosilo. Tak se stal malířem. Do konce života však zůstal spojen s duchovnem a vzpomínal, kolik pogromů zažil. Mark Rothko byl geniální tvůrce zobrazující nezobrazitelné.

Věděli jste, že v původním desateru je přikázání, které zakazuje zobrazovat boha? V každé synagoze je místo, kde je umístěna tóra. To nejdůležitější v celém prostoru. Přesto je ale většinu času skrytá za tzv. parochetem, což je zdobený závěs, za nímž se skrývá tajemství, které lze spatřit jen v nejsvatějších chvílích. Možná, že Rothkovy obrazy jsou takovým závojem, jsou nádherné, ale to nejpodstatnější se skrývá za nimi.

Mark Rothko

Rothkovy obrazy už nejspíš nikdy neuvidíte. Tedy rozhodně ne v takovém množství. A nyní jsou jen pár kilometrů od Prahy, ve Vídni, která kdysi bývala centrem avangardy a moderního umění. Pak přišel zlom, kdy se vytvořily seznamy tzv. zvrhlých umělců. V roce 1937 se konala první výstava zvrhlého umění v Mnichově a vedle sebe visely skvosty od Marca Chagalla, Pavla Picassa nebo například Oskara Kokoschky, který dokonce namaloval autoportrét s názvem Portrét zvrhlého umělce. Davy stály fronty, aby se mohly vysmát prvním abstraktním obrazům, které na světě vznikly. A nakonec skončily v ohni (pokud tedy nacisté nespálili jen jejich kopie, aby si vydělali prodejem originálů, jak někteří dodnes doufají). Celá výstava byla dokonalou ukázkou propagandy. Sekce jako Zjevení židovské rasové duše, Pohana německých žen, Ideál: kretén a děvka, Vědomé záškodnictví, Bilance židobolševismu, Němečtí rolníci očima Židů, Jak vnímají duševně nemocní realitu nebo Šílenství jako inspirace jasně vykreslovaly umělce jako šílence či zákeřné Židy.

Výstava zvrhlého umění

Autoři děl nesměli malovat a hrozily jim tresty. Taková atmosféra vytvořila zlom, který vedl k tomu, že se centrum tehdejšího umění přesunulo z Paříže a Vídně až za oceán do New Yorku. Evropa přišla o své nejlepší umělce, kteří utekli, nebo zemřeli v bojích či v koncentračních táborech. To změnilo svět umění takový, jaký do té doby existoval. A Spojené státy toho uměly využít.

Rothko se do Ameriky ale dostal mnohem dříve. Jeho rodina emigrovala už v roce 1913, když mu bylo deset let. Nicméně americké občanství získal až v roce 1938, na poslední chvíli. Přesto atmosféra té doby dala velkou šanci židovskému migrantovi odněkud z Ruska, bůh ví odkud.

Rothko prošel velkým uměleckým i duchovním vývojem. Jeho díla se stávala čím dál víc abstraktní. Zažívá však velké úspěchy a stává se velice uznávaným malířem. Malířem se spoustou vrtochů, tvrdohlavě vyžadující přesné umístění a nasvícení svých děl. Možná by byl nejraději, kdyby jeho plátna nikdo neviděl. Například v roce 1958 už jako slavný umělec dostal nabídku vytvořit výzdobu kavárny v Seagram´s Building v NewYorku. Obrovská příležitost, navíc výborně honorována. Rothko se nechal zviklat a vypracoval několik obrovských pláten. Dodnes se diskutuje, proč vůbec nabídku přijal. Možná proto, jak sám řekl: „I hope to ruin the appetite of every son of a bitch who ever eats in that room.” Když ale nakonec viděl svá plátna v jídelně, všechny je koupil zpátky a odmítl se projektu účastnit. To o jeho nátuře vypráví mnohé.

Rothko ovšem navzdory svému úspěchu trpěl depresemi, což se později ukázalo na jeho dílech. Po tom, co ho opustila žena, navíc se zhoršoval jeho zdravotní stav, našel ho v roce 1970 jeden z jeho asistentů v ateliéru na podlaze s podřezanými žílami. Bylo mu 66 let. Nikdy se tedy nedožil otevření svého největšího díla, v nějž vkládal své naděje. Vytvořil totiž v Houstonu kapli, která měla být věnována lidem všech náboženství i životních filosofií. Její otevření se také zúčastnili zástupci všech největších. Dodnes zůstává prostorem pro meditaci a přemýšlení.

Když vstoupíte do Kunsthistorische museum ve Vídni, nejspíš si uvědomíte, proč nejspíš byl Rothko tak přísný na prostory, v nichž se vystavovala jeho díla a také proč asi nechtěl, aby se na ně dívali všichni. Kýčovité prostory galerie totiž nedodávají Rothkovým obrazům příliš důstojnosti. Přesto je ale nutné říct, že s nimi bojují a vyhrávají. Jde totiž o něco ohromného.

Rotho sám radil, že nejlepší vzdálenost pro studium jeho díla je 34 cm. Bohužel galerijní zátarasy vám takovou možnost nenabídnou. Nejspíš je to dobře hlavně kvůli rodičům, kteří si pro sobotní výlet s dětmi vybrali právě návštěvu galerie a teď se snaží svým ratolestem zabránit v tom, aby je nezabil padající Rothko.

Šla jsem, co nejblíž to šlo.

Dívat se za, dívat se za.

Najednou se z plátna vynořilo tisíce rukou, které mě tahaly za vlasy a vtahovaly dovnitř. Tíha padajícího vesmíru mě tlačila k zemi, možná proto jsem se neodvažovala ani zvednout zrak, abych viděla, co všechno najednou musím nést na svých bedrech. Stejně by to nepomohlo, protože jsem viděla jen jakoby přes kus látky. Sice něco prosvítalo skrz, aby moje oči nedokázaly jasně rozpoznat všechny tvary.

Děsila jsem se odhrnout závoj a vidět, přesto jsem věděla, že je tam vzadu něco, co prostě vidět musím. Je tam něco, co změní všechno, něco, co má odpověď. Pevně jsem se zapřela o vrzající parketové podlahy galerie, smotala strach do malého klubíčky a pevně se zpříma podívala.

Klid.

Ticho.

Mír.

To všechno tam bylo. Bylo mi najednou tak úzko z pravdy, kterou jsem zahlédla a zároveň tak nádherně, že jsem cítila, jak mi po tváří kanou slzy, které vyplavovaly z očí všechen klam, který se v nich do té doby usadil.

Obrazy, které by se daly popsat vlastně jako krásné, by byly zrazeny, kdyby je kupovali boháči jako své dekorace. Mám červený gauč, pořídím si ten rudý čtverec od Rothka! V obrazech je totiž obsažena veškerá lidská tragédie, celá lidská historie se všemi pády a vzestupy lidství. Přiblížit se k plátnu a moci nahlédnout je tak intimní zážitek, že si říkáte, že tohle přeci nemůže viset v galerii. Na to se nemohou dívat všichni ti lidé spolu se mnou. Rothkova díla odhalují nejzákladnější lidské emoce a ony pak nahé visí těsně před vámi a jsou všem na očích. Tohle musí mít člověk ve své vlastní galerii. Celý život na jeden obraz.

Rothko byl silný kuřák, což mu způsobilo zdravotní problémy, rozvod s manželkou a deprese nepřidaly celé jeho situaci. V době, kdy nastupoval pop art byl se trápil v nejhlubších záhybech své mysli. Pop artu nerozuměl, nechtěl mu rozumět. Pro něj bylo umění něco mnohem hlubšího. Nebylo to o něčem, co je teď a tady, ale o tom co zůstane navždy.

Nic, nic nedokáže popsat pocit, který máte, když vidíte Rothovy obrazy. Jeďte do Vídně, než bude pozdě.  

P.S. Byly tam čtyři lidé, kteří se na to podívali a prohlásili: „To bych namaloval taky!“ Jo? No tak to zkus! 

Škola, základ života?

Občas vzpomínám na dětství.
Hry.
Bunkry.
Smích.

Mami, já ještě nechci jít spát.

Bonbóny.

Čokolády.

Kdopak bude vstávat? Kdo? Kdo? Kdo?

Škola.

Škola by měla být místem vzdělávání, socializace, hledání kamarádů, možná místo pro pár lumpáren. Je to místo, kde se, kromě rodiny, učí dítě nejvíc vzorů chování.

Naše učitelka na prvním stupni nás naučila neskutečně moc.

Naše škola nebyla zrovna výběrová, navíc tehdy chodily děti většinou do té nejbližší. Moji spolužáci většinou pocházeli z dost nuzných poměrů. Jejich rodiče byli často závislí na různých věcech, rodiny byly neúplné a chudé. A těmto dětem věnovala naše učitelka největší péči.

„Kde máš úkol?“

„Kde máš bačkory?“

„K TABULI!“

 Dneska vím, že to muselo být příšerné zažívat doma i ve škole peklo. A nešlo jen o ponižování (45 minut stát před tabulí, nechat si na sebe řvát a poslouchat o své neschopnosti) ale i o fyzické napadání. Jedna moje spolužačka dostala přes hlavu knihou, jiná byla dost krutě přivřena mezi křídla tabule, jeden kluk si zase musel násilím ponořit hlavu do studené vody v umyvadle a přitom se dost natloukl. Nejvíc to vždycky schytali ti, kteří „dělali problémy“. To znamenalo, že třeba nemají pomůcky, protože jejich rodiče na to neměli peníze, nedělali úkoly, protože se museli starat o sourozence atd.

Nejhůř dopadali Romové.

„Julku, ty seš fakt blbej.“

„Podívej se na sebe, Mariáne, z tebe nic nevyroste.“

„Nedivím se, když pocházíš z takový rodiny.“

Jednoho mého spolužáka čistě z rasismu nechala učitelka propadnout v první třídě. Neuměl napsat velké psací „G“. Moje neschopnost vzpomenout si na psací „Q“ nejspíš nebyla takový problém, protože jsem dostala velkou jedničku na vysvědčení. Lukáš tohle štěstí neměl. Protože byl Rom.

Vzpomínám si, že jeden můj spolužák přišel do třídy s částečně oholenou hlavou a učitelka ho chytla za ucho a chodila ho předvádět po celém patře, aby všichni viděli, jak strašně vypadá.

„Tak jsem vám přivedla ukázat tady Romana.“

„Jen abyste věděli, jak se do školy teda nechodí.“

„Zítra to číro bude dole, jasný?“

Protože to byly často děti z problémových rodin, jejich rodiče nic neřešili. Bůh ví, zda se to někdy vůbec dozvěděli.

Já třeba doma nic neřekla. Ani když jsem si takhle taky musela vystát pětačtyřicetiminutové ponižování před tabulí nebo když mě mlátila pravítkem přes prsty. Údajně jsem pomluvila jejího syna, když jsem řekla, že je škoda, že nepojedeme na školu v přírodě, protože nemá paní učitelka hlídání.

Jedna minuta – jak si můžeš něco takového dovolit?

Minuta deset – asi si promluvím s tvojí maminkou.

Minuta dvacet – jak můžeš být tak drzá jako dcera učitelky?

Minuta třicet – co si vy ostatní myslíte tady o spolužačce, když takhle pomlouvá?

Minuta čtyřicet – jak byste ji potrestali?

Minuta čtyřicet pět – tak dobře, příští hodinu budeš stát támhle v koutě.

Vzpomínám si, že jsem si večer pětkrát připravovala do školy. Ráno jsem to ještě třikrát zkontrolovala, a nakonec jsem vstávala v noci kvůli dalším kontrolám. Učila jsem se hodiny denně, protože v den testu jsme nesměli otevřít sešity. Do školy jsem chodila o dvě hodiny dřív, abych nepřišla pozdě. V tý době se k mým strachům přidal strach z ostudy, který mám dodnes. Dost mi to brání se například uvolnit na pohovorech nebo mluvit s lidmi, kteří mi imponují. Taky zvracím před každou zkouškou.

Nic jsem ale neřekla. Paní učitelka byla totiž skvělá. Strašně moc nás měla vlastně ráda a všechno to dělala pro naše dobro. Byla jsem přece spíš hodné dítě, takže mi trošku nadržovala. Nejlépe na tom byli to, kteří jí donášeli informace, nebylo těžké se takovým člověkem stát. Jednou dokonce přinesla do školy nějaké oblečení a nabízela ho holkám zadarmo. Když jsme měli odpolední vyučování, chodil za ní manžel s pejskem. Takže vlastně musela být hodná.

Ano, paní učitelko, omlouvám se.

Už to nikdy neudělám.

Celé to vymyslela Jana.

Každopádně je tohle vzkaz pro mojí generaci. To je ta, co už nebyla vychovávaná za komunismu a nemá takovou posvátnou úctu k učitelům, kteří jsou třeba jen psychopati. Pokud si vaše dítě připravuje do školy víc než jednou, tak je něco špatně. Udělejte s tím něco, protože jinak z něj vyroste někdo tak posranej strachy, jako jsem já. A naopak si hýčkejte ty dobré učitele, protože jinak vám s těma mizernejma platama zdrhnou k jinými řemeslu.