Sick
Mám hodně aktivní doktory. Víte, jak občas má člověk pocit, že si ho
doktor nevšímá, nezajímá se o jeho pocity a pošle ho akorát tak do
Pelhřimova. Rozhodně ne můj případ. Moji doktoři si vždycky vymyslí
nějakou hrůzu, nechají mě o tom číst rok na netu, aby mi nakonec řekli,
že asi nic. ASI. Mimochodem za všechny magnetický rezonance a potenciály
vděčím jen vám, plátci zdravotního pojištění. Danke sehr.
Každopádně
mě tyhle zkušenosti vedou k přesvědčení, že jsou moji doktoři zvráceným
způsobem hypochondři a promítají to do svých pacientů. Nebo možná
takový ty lidi, co chtějí někoho ovládnout, tak ho tráví, aby se o něj
museli starat. Byl tedy pro mě docela šok, že se zrovna teď jedna MUDra
trefila. A tím začalo peklo.
Kromě faktu, že mýho těla se pokusila zmocnit rakovina, jsem se musela seznámit s provozem nemocnic.
Vejdete
do čekárny, na dveřích nápis: onkologie. Kolem pár vyděšených očí, co
se snaží vytočit z důlků, aby sledovaly každý váš krok. Vítají vás mezi
sebe, ale nejdřív vás musí spolknout růžově namalovaná ústa. Spolknout,
rozžvýkat a vyplivnout, abyste zapadli.
"S čím tu jste?" Ačkoliv
jsou ústa uzavřená ve skleněné kukani, oči kolem, kterým teď narostly i
uši, pulzují v rytmu přijímacího rituálu. Vážně to musím říct tady, teď a
před všemi? Škoda, že růžovka nepřevaluje v puse žvýkačku, abych ji
mohla nenávidět ještě o trochu víc. Ta trocha by stačila ke zbabělému
útěku. Nicméně nežvýká. Prostě se ptá.
Člověk se v jejím
kontrastu snaží držet ústa co nejvíce u sebe. Slovům musejí narůst
maličké ručičky, které pak mají jen omezený počet slabik na to, aby se
prorvala skrz. Když už se potřetí sestra za sklem zeptá, co tam chcete,
že vás neslyší, už se prostě vykašlete na tu trému, vezmete mikrofon a
zařvete: "Chcete rock´n´roll?"
Když si pak sedáte mezi ostatní, namlouváte si, že je to nezajímá, ale i vy pak doma vyprávíte, co za hrůzy dneska ty lidi maj.
Pobyt
v nemocnici je ale úplně jiná dimenze. Odmyslet si atmosféru 70. let
moc nejde a vy jen čekáte, až se odněkud vynoří doktor Štrosmajer. Během
čekání na příjem byste zvládli jeho osudy zhlédnout dvakrát.
Podrobnosti
zákroku však zůstanou skryty. Důležitá je ale jiná věc. Vlastně dvě.
První je, že doktoři vám prostě nic neřeknou. A horší jsou v tomhle
sestry. Rozebírat, proč to tak je (když si představím, co museli dělat
na vejšce, tak jistou povýšenost chápu), asi nemá cenu. Blbý je, když se
objeví doktor, který vám to všechno chce vysvětlit, ale prostě nedokáže
mluvit normálně. A vám je prostě trapné přiznat, že mu nerozumíte.
Obzvlášť když vám říká magistro. Lidi jsou ale v nemocnicích hodně
vyděšený, i když jdou jen na nějaký hloupý zákrok. Prostě se chtějí
zeptat: A pane doktore, můžu umřít? A chtěj uklidnit, že ne. Ale
rozhodně u toho nechtějí vidět ten výraz pobavení.
Druhá věc je
nedostatek soukromí. Vizity a další ošetření se dějí na pokoji před
ostatními pacienty. Asi je to mnohem složitější problém, ale doktor by
aspoň vaši diagnózu nemusel vyřvávat tak, jako jste se byli nuceni vy
ptát všech v čekárně na to, zda mají rádi nějaký žánr. I blbá plenta by
trochu pomohla. Když ležíte v posteli, nemůžete se hnout, tak jak se asi
řeší záchod? Přesně! Když vás tam pak ještě nechaj sestry 45 minut
čekat, je to dost deprese.
Nejhorší je, že nemocnice je
místo, kam jdete, protože vás nejspíš něco strašně bolí, je vám blbě a
celkově jste už v pěkným maléru. A pak k tomu přijde tohle všechno.
Tohle
není hejt na doktory. Ale spíš na systém, který z nich dělá tyhle
odborníky, který prostě nedokážou mluvit s pacientem, protože prostě
neví jak. A taky je to hejt na to, že sestry mají tak malý peníze, že je
ta práce sere natolik, že prostě ubližujou pacientům. Jsou lhostejný a
nepříjemný. Jasně, že ne všechny, ale to je debata o tom, kdo si udrží
morální integritu v tomhle poníženým postavení, takže jiný téma.
