Pět hodin na vyrovnávání

 Kde začít?

Možná oznámením, že nemůžu mít děti. Alespoň ne přirozeně. Moje tělo na to prostě není stavěno. To je něco, co vám řeknou doktoři. Jak ale zabránit těm hlasům v hlavě, co na vás řvou, že je to tím, že špatně jíte nebo necvičíte nebo jste se rozhodli prostě pozdě? Jak zabránit znechucení, když se na sebe podíváte do zrcadla? Jak zabránit pocitu prázdnoty a selhání, které najednou cítíte?

No a pak vám nabídnou možnosti. Dneska je to přeci už skoro normální, kolik žen si tím už prošlo? Chci je najít, chci vědět o jejich zkušenostech. No a tak se přidáte do skupiny na Facebooku, kde jste mezi svými. A všechny naděje na zlepšení nálady zmizí tak rychle, že se nestihnete ani nadechnout. „My jdeme příští týden na jedenáctý pokus.“ „Musela jsem kvůli tomu začít chodit na terapii.“ „Bolí to jak čert.“

A na chvíli, asi tak na vteřinu, si řeknete, že to nemá cenu. Sami se pak ale přesvědčíte, že je to jen malá překážka v cestě tomu neuvěřitelnému štěstí, když se to povede. Když se to povede. Ale ten pocit, ta pochybnost, ve vás prostě zůstane. A vy se každé ráno, když si pícháte injekce do břicha, každý den, když s pláčem sledujete, jak se zvyšuje číslo na váze, každé další vyšetření, každý další zákrok, který je nutný, abyste s tím procesem vůbec začali, přemlouváte pokračovat. Ten pocit ale prostě zatlačíte někam hluboko. Jako všechny tyhle pocity. Praxi už máte velkou. A pak necítíte nic.

Pak už jen posloucháte, co všechno se zase pokazilo, co je ještě nutné podstoupit, jak dlouho ještě musíte čekat. A přitom počítáte dlaždičky pod svýma nohama. Jen někdy, když už je toho až moc, se protrhne ta hráz, která všechny ty pocity držela pohromadě, dusila je a zachraňovala vás přes zhroucením. A zase se objeví ty pochyby, ten pocit selhání. Díváte se na svou životní lásku a říkáte si, že přeci nemůžete přestat, vždyť je to i jeho šance na rodinu. Nejste v tom sama. Ale vlastně trochu jste. A i když se snaží, i když je oporou, nikdy to nedokáže pochopit.

A pak, po víc než roce vyšetření, počítání cyklu, chirurgickém zákroku, léčbě štítné žlázy a hromadě hormonů se to konečně stane. Konečně je vše odebráno. A každý den se modlíte, aby se něco nepokazilo. Protože se toho může pokazit opravdu hodně ještě dřív, než vůbec budete na řadě vy, abyste tu malou naději měli v sobě.

Zákrok je to skutečně medicínský. Objeví se závist na všechny, kteří při tomhle aktu cítí lásku a blízkost toho, koho milují. Taky to chcete. Taky se chcete smát a obejmout partnera. Ale tady jste sama. Tady ležíte a doktor vám vysvětluje, že zrovna umisťuje embryo, které pět dní rostlo úplně samo někde v laboratoři, aby bylo zmraženo. Máte na sobě noční košili, za kterou se trochu stydíte, a přišourali jste se na sál v pantoflích, které jste používali na balkón, když jste chodili kouřit. To už teď neděláte. A manžel čeká venku na chodbě. V sále je tma a vy se nenávidíte za to, že zrovna myslíte na to, kdy se tady naposledy rekonstruovalo, a ne na ten zázrak, co se zrovna děje.

A pak čekáte. Test se má dělat až za 14 dní. Je jasné, že si ten test uděláte mnohem dřív. Hned druhý den vám to přijde hloupé. Jak kdyby vás někdo sledoval a ťukal si na čelo. Tak počkáte celý týden. Už jste se naučili nářečí žen, které podstupují IVF, a moc dobře víte, že na testu vidíte ducha. A asi na vteřinu všechny pochyby, všechna sebenenávist, všechno obviňování zmizí. Taky ale moc dobře víte, že to nemusí nic znamenat. Posledních pár týdnů jste do sebe pumpovali hormony, takže to může být i důsledek toho. A tak tu radost, která se objevila po tolika měsících poprvé, zase vezmete a zadupete. Nechcete být přeci zklamaní. Už ne.

Za další týden se ale objeví dvě čárky. A vy to chcete udržet, víte, že nemusí všechno vyjít tak, jak jste stejně zvyklí, chcete tu radost dusit, ale najednou je nějak silná. Najednou se prostě vydrápe na povrch. A vy se usmíváte. Spíte dobře. Při pohledu do zrcadla nehledáte vady. A když se to potvrdí i krevním testem, už se ani nesnažíte bojovat.

A i když víte, jak hloupé to je, začnete si představovat ten nový život, který právě začíná. A možná si už i plánujete, jak se všechno změní. Co je všechno třeba udělat. A začnete věřit, že se konečně všechno obrací k lepšímu.

A pak se to všechno zhroutí. A vy běžíte do nemocnice a cítíte stud za to, že krvácíte při vyšetření. Teď se ale hodí ta schopnost všechny pocity udupat. Přeci nebudu hysterická před doktory, říkáte si. Důstojně přijmu, co se stalo. A tak projdete potvrzením potratu, vyšetřením na interně, přijetím do pokoje před zákrokem, který zajistí, že nedojde k infekci nebo něčemu, už si ani nepamatujete, proč musíte v nemocnici zůstat.

A pak čekáte pět hodin na zákrok. Sama. Sama na pokoji, kde jste byli vlastně nedávno na začátku celého procesu. A už to nezvládnete. Už prostě nedokážete všechno držet. Už toho bylo moc. A najednou se začnou vracet vzpomínky a pocity, o kterých jste si mysleli, že jste je už dávno překonali. Ale kdy jste je asi tak mohli překonat, když jste se za poslední tři roky neměli ani chvíli čas zastavit, nadechnout se a zahojit se. A vy cítíte tu tíhu těch hromad a říkáte si, že to není spravedlivé, a hned si za tu myšlenku nadáváte, protože víte, že jsou na tom lidi hůř. Dokonce ani tady, sama na pokoji v nemocnici, nedokážete dát volný průchod všem emocím, aniž byste si je museli před sebou obhájit. A už vám jenom tečou slzy, nemůžete dýchat a bojíte se, že krví zaneřádíte křeslo. A hlavně si vyčítáte, že jste byli tak hloupí, že jste mohli věřit tomu, že to vyjde, že jste měli radost, sami jste se do tohohle stavu přivedli touhle nezodpovědností.

Když vás v deset večer pustí, jasně, že vás vyzvedne manžel. Jasně, že vás obejme a políbí a řekne, že to bude dobrý. A že je na vás, jak chcete pokračovat dál. Ale vy jdete domů a jediné, co chcete, je zmizet.

Ale nakonec přeci jen máte schopnost všechny pocity vzít, zavřít je a pokračovat. A tak to uděláte. Zapálíte si na balkóně a snažíte se najít ten krátký pocit klidu, který jste ještě dneska ráno cítili.

Nejhorší věci, které jsem slyšela během procesu, a důvod, proč jsou nejhorší

To je dobře, že se to stalo takhle na začátku – lékař
Není, není to dobře. Nemělo se to vůbec stát. A teď vším musím projít znovu a kvůli tomu, že se to stalo, už budu mít jen strach, že se to stane znovu.

Musíš příště víc odpočívat (popřípadě jiné rady tohoto typu) – blízká osoba
Já chápu, že lidi tyhle rady myslí dobře, že chtějí pomoci. Ale těmihle radami vlastně říkají, že si za to můžu sama. Že kdybych víc odpočívala, jinak jedla, míň se stresovala, tak se to nestane. Ale tak to není.

Tak máte ještě hodně embryí – blízká osoba
Ano, máme. Ale celý ten proces je fyzicky a hlavně psychicky náročný. Není to jako jít na očkování.

To se prostě stává, pro vás je to možná rána, ale není to nic neobvyklého – lékař
Myslíte, pane doktore, že mám právo cítit se mizerně? Nejspíš ne, když to není nic neobvyklého

 

Závěrem je nutné dodat, že IVF je vlastně zázrak. Díky němu ženy, jako jsem já, mají aspoň šanci na rodinu. To ale nic neulehčuje.

Zrazení váhavé ženy

 O tom, zda mít děti, jsem dlouho přemýšlela. Existovalo období, někdy mezi dvacátým pátým a třicátým rokem života, kdy jsem si i říkala, že asi ne. Že vlastně mám ráda svůj život takový, jaký je. Nedokázala jsem si představit mít zodpovědnost za život někoho jiného, navíc mě pronásledovaly představy o tom, co bych dělala, kdyby dítě nebylo zdravé.

Obecně si nemyslím, že jsem zlý člověk, proto bych se nedokázala dítěte vzdát, ať by bylo jakékoliv. Ovšem taková životní změna pro mě byla zároveň nepředstavitelná.

Nevím, zda to podobně má většina holek, že mají takové odmítací období. Moje máma mi vždycky říkala, že ono to přijde, že se mi vzbouří hormony a budu chtít.

Měla pravdu.

Možná díky tomu období ovšem naprosto chápu všechny, kteří děti skutečně nechtějí. Přijde mi hloupé mluvit o nich jako o sobcích. Vždyť přeci mnohem více sobecké by bylo donutit je zplodit dítě, a pak být nešťastný zbytek života, protože věřím, že děti to vycítí.

Nicméně o morálním dilematu mít, či nemít děti tenhle příspěvek není.

Konečně se rozhodnout

Dejme tomu, že jste žena tak nějak těsně po třicítce a stane se to, co vám říkala máma celý život. Hormony se vzbouří nebo nějaká jiná metafora a vy si uvědomíte, že to dítě přeci jen chcete. Je jedno proč, možná z nějaké touhy po sobě něco zanechat, předat geny, vychovat konečně fajn člověka, někoho učit nebo prostě jen pocit, že jsou děti strašně roztomilé. Navíc lidé kolem vás už jezdí s kočárky a vy si uvědomíte, že jo.

Jasně, že máte nejspíš nejdřív hádku sám se sebou, a pak diskuzi s partnerem, zda na to máte. Ceny stoupají, úroky taky, vy máte hypotéku a kvůli svému platu desetkrát obracíte věci v ruce a přemýšlíte, zda to za to stojí. Pokud dítě chcete, tak si nejspíš, stejně jako já, řeknete, že i chudší lidi děti mají a zvládají to.

A od té chvíle se pořád děje něco, co vám v tom zabraňuje.

Nejdřív čekáte, až vyprchá léta užívaná antikoncepce.

Pak se musíte naučit něco o cyklech, protože vám o tom říkali jen v šestý třídě při fakt ponižující hodině na základce. Ta se ale stejně zaměřovala jen na důležitost kondomů, což má opačný efekt.

No a pak vašeho manžela diagnostikují a musí chodit na chemoterapii. V tu chvíli se plození moc nedoporučuje, spíš zakazuje.

No a když už to vypadá, že to tak nějak dobře dopadlo, tak vám řeknou, že máte neprůchodný vejcovody a že přirozeně to nepůjde.

Ten test je nepříjemný, ale nic, co by se nedalo vydržet. Hlavně chcete vědět, že je všechno v pořádku. Dokonce si ani přes svoji panickou poruchu, která vám do hlavy dává různý scénáře, nepřipouštíte, že by něco mohlo být špatně. Nikdo vám přeci nikdy nic takového nenaznačil.

 Co se mi odehrálo v hlavě

Když vám pak špatný výsledek lékař oznámí, dostaví se všechny ty pocity, o kterých jste si myslela, že jako správná nezávislá žena přece nebudete nikdy cítit. Jak si můžu myslet, že svou neschopností přirozeně plodit děti nejsem skutečná žena? Co všechny ty moje přednášky o tom, že jsou tohle jen konstrukty a vůbec o to nejde? Navíc co je to vůbec za blbost identifikovat se jen jako žena? Copak je tahle identita pro mě tak důležitá, když se normálně definuji úplně jinými věcmi?

Takže dvě krize identity najednou.

Každopádně když první šok z vlastních myšlenek pomine, doktor před vás dá ceník s částkami, které budete muset zaplatit, abyste to dítě vůbec měli. No a vrací se ta už dávno překonaná diskuze o penězích.

K ní se pak samozřejmě přidávají všechny ty články o tom, jak takové umělé oplodnění vlastně vypadá. Doprdele vážně se chci cpát hormony, a pak se nechat uvádět do narkózy a stresovat se, zda ty věci ve zkumavce rostou? A co když neporostou? Co když zaplatím a nepovede se to? Jak je možné, že ty šance jsou tak malé? Ptáte se sama sebe, zda to je, nebo není ponižující. A pak si nadáváte za to, že se na to vůbec ptáte.

 No a pak vám řeknou, že nemáte v pořádku štítnou žlázu a vy musíte řešit ještě další věci.

Prostě ten pocit, že vás tělo zradilo, je na hovno. A začnete ho nenávidět ještě víc než do teď. Navíc si říkáte, že vlastně to dává smysl, protože jste se o něj stejně nikdy moc nestarala. Možná se vám jen mstí. A možná vám vesmír chce říct, že to není dobrý nápad. A možná se jen moc litujete, protože jste rozmazlená a nedokážete se vyrovnávat s problémy. Vaše jediné obranné mechanismy jsou černý humor a tři panické ataky denně. Tak co chcete?

Je jasné, že se v rámci těchto naprosto magorských úvah objevují otázky, které narušují i vaši důvěru ve vztah, ve kterém jste. Možná to není prostě souzeno vám dvěma. Pokud se k tomu přidají i nějaké problémy z minula, dostáváte se do nějaké temné díry, ze které se vyhrabáváte děsně těžko.

A čas běží. Možná ještě nejste v hraničním věku, ale zase tak mladá zase nejste. A přicházejí výčitky, že jste tak dlouho čekala. Vždyť jste manželé už tolik let. Proč to trvalo tak dlouho si to uvědomit?

Občas vám samozřejmě probleskne hlavou, že jste jen drama queen, že některé ženy to mají mnohem složitější. Některé ženy třeba nikdy děti nemají, i když skutečně chtějí. Některé ženy se musejí potýkat s mnohem více problémů. TAK PROČ JSEM JÁ TAKOVÁ UKŇOURANÁ?

 Co s tím?

Nejsem zrovna nejvhodnější člověk, který by něco takového věděl. Já nevím. Dostala jsem se do stavu, že na to přestávám myslet a nechávám ten blbej vesmír, ať rozhodne. Naštěstí můj muž má trochu víc vůle, než já. To je taky fajn někoho takového mít.

Ale možná je to nejlepší. Udělat ta zásadní rozhodnutí – jít do toho, nebo ne – ale pak se netrápit každým špatným testem, každou další překážkou. Prostě si říct, že to bude těžký a je jedno, jak moc. Protože být na boj připravený člověk musí být i před tou nejmenší bitvou.

Tak uvidíme, co si osud nebo vesmír nebo bůh a nebo jen náhoda vymyslí dál. Ale byla bych ráda, kdyby se chvíli přestal/a soustředit na nás.

Je mi divně, nevím co mi je a hledám radu

 Dneska mi je nějak divně. 

Poslední dobou mám takové zvláštní pocity, které nerozpoznávám. S úzkostmi a panikou jsme už staří známí, takže tam je situace naprosto jasná. Posledních pár měsíců se ale objevuje něco nového. Vzhledem k tomu, že rozhodně nemám žádné vzdělání v oboru, netroufám si odhadovat, co to je. 

Třeba se mezi vámi najde někdo, kdo se cítí podobně nebo má vzdělání, a pomůže mi. 

Projevy

Skoro každé ráno otevřu oči, a když překonám svůj první panický záchvat a srdce se mi trochu uklidní, prostě se nezvednu. Skoro se nepohnu, prostě jen ležím a ve skutečnosti ani nad ničím moc nepřemýšlím. Jen jsem tak nějak líná vstát. Ale není to taková ta normální lenost. Mám pocit, že je moje tělo příliš těžké na to, aby se zvedlo. Navíc mám pocit, že by bylo asi tak nějak jedno, kdybych nevstala. 

Trvá desítky minut, než se zvednu. A to se musím hodně přemlouvat a hledat si důvody vstát. Nakonec ale vždycky vstanu. Vždycky. Proto si myslím, že to nejsou deprese. Pokud vím, tak to je člověku všechno tak jedno, že prostě nevstane. 

Padá na mě splín. Jinak to nedokážu pojmenovat. Občas prostě jen tak sedím a najednou mi je smutno. Chce se mi schovat se někam do tmy (což neudělám, protože ve tmě se bojím) a prostě vypustit všechny negativní pocity. Jako třeba teď. 

Občas mi tečou slzy, ale není to žádný dramatický brekot. Prostě jen koukám do blba a tečou mi slzy. A já nevím proč. 

Pochybuju. V poslední době se děly různé ne příliš dobré věci a já jsem učinila několik velmi zásadních životních rozhodnutí. Ačkoliv jsem si myslela, že jsem si všechno rozmyslela a všechno, co jsem rozhodla, je založeno na jasných motivech, občas se přistihnu, že se mi chce utéct. Prostě se sbalit a vypadnout někam, kde mě nikdo nezná. Začít znovu. Přitom je tu spoustu lidí, které nechci opustit a kteří jsou pro mě vším. 

Žeru. V poslední době jsem opět ztloustla a rozhodně je to kvůli mojí neschopnosti nežrat. Vždycky se tak nějak nabudím na lepší životní styl, pak ale sedím doma a říkám si, že je to jedno. Že to stejně nedokážu, že stejně budu navždycky tlustá. Že tlustý lidi stejně nestojí za nic, tak proč se snažit? A jdu si koupit nějakou hnusotu. A pak to jím a přitom se nenávidím.

Neuklízím. Jsem celkem pořádný člověk a vadí mi, když je doma moc prachu nebo v koupelně vlasy v umyvadle nebo třeba nádobí po celé kuchyni. Ale poslední dobou na všechno kašlu. Doma je strašný bordel, protože můj muž je přirozeně bordelář. Ale už to došlo tak daleko, že jemu samotnému začal bordel vadit. Tuhle jsem si dala den na uklizení celého bytu a musím přiznat. že mě to neuvěřitelně vyčerpalo. 

A k tomu všemu moje normální hnusný pocity, co mám. 

Poradíte?

Poradíte někdo, co se mnou je a co mám dělat? Pokud někdo řekne, že si mám zacvičit, tak doufám, že se ti zadřou všechny zipy na všech bundách a mikinách.

Vím, že odpověď je, že si mám zajít na terapii. Tak bych vám chtěl říct, že po napsání minulého příspěvku (viz níže) jsem šla do sebe a odhodlala se někoho si najít. Byla mi dána rada, že nejlepší by byla kognitivně behaviorální terapie. Tak jsem mrkla na stránky, jsou jsou vypsáni terapeuti, kteří v ní mají výcvik. A co myslíte? Všude plno. Takže tudy asi cesta nevede. 

Nějaké jiné rady?

Jsem podvodník? Aneb proč nechodím v psychologovi.

 Občas se mě lidé ptají, když čtou můj blog, proč nechodím v psychologovi. Ok, nikdo se mě neptá a rozhodně se mnou nikdo nekomunikuje věci z blogu. Takže si ty otázky musím pokládat sama. Proč nechodím k psychologovi, když je to věc, kterou rozhodně doporučuju? Celá záležitost má několik důvodů, o kterých se chci rozepsat. Tento článek nemá moc velké cíle, možná jen to, že si to třeba někdo přečte a řekne si, že jsem blbka a nebude se tak chovat taky.

Pokud jste věrnými čtenáři (zdravím vás), tak víte, že trpím panickou poruchou, úzkostmi, nezdravým vztahem k jídlu a mám za sebou nějaké pokusy o ukončení všeho. Důležité je, že všechno probíhá velice v tichosti a většina lidí by na mě nic nepoznala.

Jsem přesvědčena o tom, že mojí největší výhodou a zároveň prokletím je to, že se s tím potýkám již od raného dětství. Takže jsem si sama za ta léta vybudovala strategie, jak svoje problémy tajit a funguju na takovém automatu, díky kterému jsem schopná normálně fungovat. Pohybuju se tak vlastně neustále na nějakém kraji a balancuju. Problém nastane, když něco nastane. Když se prostě objeví něco, na co ještě nemám vytvořené způsoby zvládnutí. Pak je to hodně zlý.

Takže wtf? Proč někam nechodíš? 

1. Překonat sebe sama

Abych mohla někam zajít, musela bych udělat několik věcí:

 a) Najít psychologa, jehož profil mi přijde přijatelný

b)Zjistit, které metody léčby jsou na můj problém nejlepší

c) Ověřit si, zda je psycholog používá

d) Napsat/zavolat psychologovi a vysvětlit mu svůj problém

e) Objednat se na konkrétní termín

f) Dorazit na konkrétní termín

g) Hovořit o sobě a svých problémech

h) Přijmout léčbu

i) Dodržovat všechno

j) Necítit se při všem jako podvodník

 Vysvětlím. U činností od bodu a) po f)  dostanu vždy panický záchvat. Když si pak na internetu čtete o léčbě, a přitom běháte zvracet, je vám blbě a prostě věříte, že teď už ten infarkt fakt dostanete, tak vás to odradí. Obzvlášť ve špatných dnech. A ty převažují.

Musím se ale pochválit a sdělit, že b) jsem již splnila a vím, co hledám. Bod c) mají většinou na stránkách, takže to je snadné. Nejtěžší úkol mě čeká při objednávání/vysvětlování. Pokud je jediná možnost zatelefonovat, tak to ani nezkouším. To, jaká je pro mě objednávání se někam po telefonu stresující záležitost, je na samostatný příspěvek. Pokud má mail, jsem celkem ochotná věnovat týden jeho napsání, pak smazání všeho, co jsem si připravovala, a jednou v noci v záchvatu napsat.

 Protože jsem už v psychologovi chodila, mohu říct, co se děje dál. Domluvím se na termín. Přijít není problém, mám úzkosti z nesplnění úkolů a porušování termínů, takže se určitě dostavím. Dva dny před tím ale trpím.

V hlavě si přehrávám všechno, co budu říkat.
Jak to vysvětlit, aby to bylo pochopeno, jak hloupě to bude znít, jak to bude znít, že se vytahuju nebo dělám věci horší, než jsou, jak si psycholog řekne, že přeháním, že zabírám místo někomu, kdo jeho pomoc skutečně potřebuje. A i když si to neřekne hned na začátku, určitě pak řeknu něco, co mě odhalí jako podvodníka, který jen hledá pozornost. Kdybych trávila míň času na internetu, kde si čtu lékařská skripta, a spíš se věnovala tomu, abych zhubla. Co když se zeptá na něco, na co nebudu znát odpověď? Co mám říct jako první? Co když se mi nebude chtít mluvit? Co když budu mluvit moc, takže si řekne, že stejně už všechno vím, tak co tam dělám? Co když jsou věci, které nechci říct? Co když někomu řekne, co jsem vyprávěla? Co když třeba na mě někde narazí a já budu s dalšími lidmi a psycholog prozradí, co jsem říkala? Co když si moje problémy zapíše do notýsku, ten pak někde zapomene, někdo ho najde a všechno opíše na internet a označí mě k tomu. Co když si do notýsku nic nezapisuje, protože nejsem dost zajímavý případ? Co když nejsem případ at all?

 

A takhle bych mohla pokračovat. Už asi máte představu o tom, kolik stresu tyhle otázky přinášejí, a také jsem se dozvěděli něco o overthinkerech. To znamená, že samotná terapie mi přináší více stresu a větší množství ataků. To se pak člověk do terapie moc nehrne.            Přijmout léčbu a dodržovat všechno je pro mě problém asi jen ve špatných obdobích. Bohužel těch je poslední dobou víc než dřív, takže nevím, jak by to vypadalo teď. Nedávno jsem si třeba stáhla aplikaci Nepanikař https://nepanikar.eu/ a dokázala údaje vyplňovat jen tři dny. Nicméně hry na odvedení pozornosti při atakách jsou supr.

 No a jak se člověk má necítit jako podvodník, když píše příspěvky na blogy, točí o tom videa na TikTok a když se opije, tak o všem lidem vypráví, takže to celý dělá jen pro přilákání pozornosti? Blbý je, že se to děje, i když nikdo kolem není. Tak je to pak těžké.

2. Překonat systém

Druhým, a v mém případě hlavním problémem, je systém. Jak jsem psala, k jednomu psychologovi jsem chodila. Podle stránek vše vypadalo velice kvalitně, ale byla to katastrofa. Rady, které jsem dostávala, mi přinášely spíše horší pocity a celkově se můj stav spíše zhoršil. A to bylo dobré období.

 Ale najít dobrého psychologa je mega problém. A to ne proto, že byste jich museli vystřídat deset a vybrat takového, který vám sedí (i to mnozí ale musí podstoupit), ale proto, že PROSTĚ NEPŘIJÍMAJÍ NOVÉ PACIENTY. Všichni, které jsem si vybrala, mají už rovnou na stránkách napsáno, že nepřijímají nové pacienty.

Kvalitních psychologů, kteří neprošli jen ročním kurzem o koučování, je strašně málo a lidí, kteří je potřebují, je hrozně moc. Co vím, tak projít všemi potřebnými kurzy, je nesmírně těžké, dlouhé a nákladné, není tedy divu, když to mnohé odradí. Je pak snazší dělat v assessment centru, vydělávat a nemuset léta studovat a procházet praxemi.

A to je ten systém. Chápu, že je nutné studium, ovšem snaha se neustále odlišovat od „životních koučů“ podle mě způsobuje, že to kvalitní lidi odrazuje.

Takže když člověk nakonec porazí sám sebe, narazí na systém. Já jsem si například našla slavného Honzu Vojtka. Moc se mi líbilo, jak mluvil, jakým způsobem a přišlo mi, že bude spíš praktik, než nějaký ezo typ. Bylo mi ale jasné, že u něj nemám šanci se všemi jeho aktivitami. Ale to, že všichni, které doporučuje na svých stránkách, budou mít také plno, mě celkem zarazilo.

 3. Překonat předsudky

Posledním problémem je společnost. Ačkoliv mám pocit, že už je situace mnohem, mnohem lepší, než před pár lety, tak stále je člověk, který chodí v psychologovi nebo hovoří o svých psychických problémech, považován spíš za někoho podivného. Prostě někdo, kdo chce jen přivábit pozornost. Jak říká moje máma: „najednou maj všichni psychický problémy a ADHD, za nás byli jen přecitlivělí a zlobiví. Stačil výprask.“ (parafrázuji)

Já mám štěstí, že kolem mě se pohybují lidé spíše podporující a ochotní naslouchat. Ačkoliv pozoruji u lidí, kteří už mě znají, jistou únavu a lehké protáčení očí, když „zase začnu“.

Vím ale, že mnozí se potýkají s okolím, které není schopno přijmout, že psychická nemoc je také nemoc a je nutné ji léčit.

 A prostě i kdybyste neměli nějakou diagnózu, není divu, že se v současnosti cítíte vyčerpaní, ve stresu, v napětí, máte strach. Vždyť svět je v posledních pár letech dost v háji, tak by bylo divné, kdybyste na to vůbec nereagovali. A občas si člověk chce prostě jen promluvit s někým, kdo ví, jak reagovat, aby vám to pomohlo a neponížilo vás to.

Udělejte to. Nebuďte jak já. Překonejte sami sebe, překonejte systém a vašim odsuzovačům posílám vztyčený prostředníček.

Jo a pak jsou tu ještě prachy. 800 – 1500 Kč za sezení, 4x měsíčně, to už se napočítá. Některé pojišťovny ale přispívají. Tak to zlepšuje situaci. A taky do těchto věcí stojí za to investovat. A jsou i bezplatné pomoci.

Držte se.

To se nám to nějak protáhlo. No jsou dvě v noci, takže je jasný, že jsem se asi potřebovala vykecat. Takže tohle jsou moje důvody. A jaké jsou ty vaše?

(Ne)vyžádané rady aneb Díky, táto

 Pokud jste pravidelnými čtenáři mého nepravidelného blogu, už jste asi pochopili, že většinu příspěvků píšu v době, kdy se děje něco zlého. Prostě zrovna v tu chvíli mi je blbě, prožívám něco negativního a neumím si říct o pomoc, je mi to trapné, možná ani neumím říct, co se se mnou děje svým přátelům. Tak napíšu příspěvek na blog. Vždycky ho pak sdílím na svých kanálech a tak nějak doufám, že někdo třeba konečně pochopí, že něco není v pořádku. 

Já vím, že je to blbost, proto taky opět píšu příspěvek a ne zprávu kamarádovi. Navíc neumím pomoc ani přijímat, takže je to takový začarovaný kruh. Takže i když mi chce někdo pomoc, tak řeknu, že jsem jen drama queen a většinou tím to končí. 

A mimochodem, já jsem drama queen, to ale neznamená, že jsem v pořádku. 

Zároveň si myslím, že by si tohle mohl přečíst i někdo, kdo má podobné problémy. A třeba si řekne, jaká jsem blbka, proč nevyhledám pomoc, a nechce být jako já, tak tu pomoc vyhledá. A tím třeba i někomu pomohu. A nebo doufám, že si blog naopak budou číst lidé, kteří nemají žádné podobné problémy, ale díky tomu, co jsem napsala, rozpoznají symptomy u svým přátel, dětí, rodičů atd. a pomohou jim. 

Každopádně jsem teď na pokraji nějakého zlomu, možná zhroucení a napadlo mě, že by možná bylo fajn sepsat, jaké rady jsem v minulosti dostala v souvislosti se svými psychickými problémy. A zhodnotit, zda je to dobrý postup, či ne. Takže tenhle příspěvek je věnován hlavně těm dobrým lidem, kteří se snaží pomoci svým přátelům, ovšem protože pocity jsou nepřenositelné, tak nevědí, jak na to. 

Proto chci hned na začátku říct, že si uvědomuji, že všichni, kdo mi tyto rady dali, se mi snažili pomoct a já si toho vážím. Ovšem někdy vám to spíš zhorší stav, proto je fajn to vědět do budoucna. 

Rady, které jsem dostala

Mysli pozitivně

To je tak stupidní rada, že jsem ten nadpis nedokázala ani napsat. 3x jsem napsala "pozotovně". Pokud někdo trpí úzkostmi, panickou poruchou, depresí či podobnými nemocemi, není pro něj možné si jen tak začít myslet pozitivně. 

Můžete si to představit tak, že jste zakopáni v zemi až po krk a blíží se k vám hladový medvěd, je jasné, že v příštích pár minutách vás sežere a někdo, kdo sedí vysoko na posedu, na vás zavolá, ať myslíte pozitivně. Stejně jako v této situaci se nedokážete pohnout, ať jste jakkoliv silní, a nedokážete s celou situací udělat nic, než v nejlepším případě omdlít, abyste nezažili tu bolest. 

Existují samozřejmě strategie, jak se se svou nemocí vyrovnat či jak se v té okamžité situaci zachránit. To ale vyžaduje léta tréninku. Pokud máte odbornou pomoc (a odborná pomoc není instagramová stránka s motivačními citáty od chlápka, co si udělal rychlokurz na životního kouče), nejspíš se to dá naučit rychleji. Například já, bez jakékoliv pomoci v minulosti (tu jsem nejprve neměla kvůli bagatelizaci psychickým poruch u nás v rodině, potom kvůli už tak rozšířené poruše, že jí nejsem schopná, viz mé příspěvky níže) jsem se učila strategii, jak "utéct" z panické ataky celé dětství až někdy do puberty.

Tahle rada má ještě obdobu "když člověk chce, tak to jde". Nejde a to chci moc. 

Tuhle radu mi dávala hlavně moje babička. Moje babička byla naprosto úžasný člověk. Všichni byste chtěli mít takovou babičku, jako jsem měla já. Jako jediná nikdy neznevažovala moje pocity a vždycky se mi snažila pomoc (moc mi chybí). Ale prostě vyrostla v době, kdy se o těchto věcech nemluvilo, takže nevěděla, co se mnou dělat. A jediné, co znala, bylo "mysli pozitivně" (ty vole zase jsem to napsala blbě a musela opravit), protože bohužel v důchodu četla hodně "motivačních" knih. 

Jsou lidi, kteří jsou na tom hůř, než ty

To je nejspíš pravda. Lidé závislí na drogách, mé oblíbené děti v Africe nebo lidé věznění v čínských koncentračních táborech by si se mnou určitě místo rádi vyměnili. A já s nimi ne. Jasně, že si všichni uvědomujeme, že jsou na tom lidé hůř, než my. A to je často (třeba u mě) důvod, proč si neřekneme o pomoc. Ale jednou se třeba odhodláme, něco naznačíme a přijde tahle "rada". 

Mně se tohle stalo už hodněkrát. A vždycky jsem si řekla, že je to pravda, že jsou na tom lidi hůř, než já. A vždycky to vedlo k tomu, že jsem (stejně jako v mé rodině všichni) bagatelizovala své problémy. A nechala to, jak se říká "vyhnít". A pak jsem v neustálém stresu. Je to už takovou součástí mého života, že když se ráno vzbudím a okamžitě mi nezačne bušit srdce jako o život, připadám si divně. 

Ale pak se něco stane. Život není úplně fér a lidem se dějou blbý věci. A když jste už normálně v takovém stresu, tak stačí málo a může přijít kolaps. A co teprve, když, stejně jako teď, přijde něco velkého? A ano, jsou na tom lidi mnohem hůř než já. Je to ale důvod, proč nemám právo cítit se špatně? 

Každý člověk prožívá věci různě a věřím, že jsou lidé, kteří mají třeba podobný život, jako já, a jsou úplně v pohodě. Ale ani to není důvod pro to, abych se cítila provinile za to, že trpím psychickými problémy (je hezký tohle napsat, ale těžší je si to skutečně myslet).

To je blbost, vždyť seš taková veselá holka

Je těžké tohle odhadnout, ale z mojí vlastní zkušenosti jsou lidé trpící úzkostmi hodně dobří herci. Většinou nemluví neustále o svým skutečných pocitech, protože se za ně také trošku stydí (samozřejmě záleží na fázi, ve které se nacházejí, naopak jsem zažila, že když lidé docházejí například na terapii, tak o tom mají potřebu hovořit, protože to pomáhá). 

Prostě když se někdo směje, vypráví vtipy a je samá legrace, neznamená to, že je v pořádku. Někdy je to jen snaha předstírat, že se nic neděje. Veškerá taková legrace je jen povrchní. Znáte někoho, kdo je takový smíšek, vtipálek, ale vlastně moc nemluví o víc osobních věcech? Možná právě jen předstírá veselost, ale uvnitř se děje něco zlého. 

Já třeba často vtipkuju právě o svým psychických problémech. Má to několik důvodů. Pro mě je to jediný myslitelný způsob, jak o tom hovořit face to face s nějakým člověkem. Čekám, jak bude reagovat a zda je možné se mu skutečně svěřit. Zkouším si, jak moc porozumí, že si vlastně říkám o pomoc. A ano, uvědomuju si, že je to nesmysl, protože jak to jako může někdo pochopit, když mi nevidí do hlavy? 

Každopádně představa, že někdo, kdo trpí depresemi či úzkostmi, není nikdy veselý a nedělá vtípky, je lichá. Pokud člověku, který se vám s tím svěří, naznačíte, že je to zvláštní, protože normálně vypadá vesele, tak mu vlastně říkáte, že mu nevěříte. Má pak pocit, že se musí obhajovat, ale já například jen občas uznám, že se mnou skutečně něco je, takže se neumím obhájit. A člověk by ani neměl muset. 

Zacvič si

Já se omlouvám, ale teď budu asi i trochu zlá. Představa, že ve chvíli, kdy se nemůžu ani donutit zvednout z postele, protože to prostě nejde, nebo kdy mám pocit, že mám infarkt, protože mám právě panickou ataku, mi fakt nepomůže uběhnout maraton. Jasně, vypouští se endorfiny, bla bla bla. 

Já vynakládám většinu své energie na to, abych chodila do práce, odpovídala lidem na zprávy a tak nějak fungovala. Energii na to jít třikrát týdně do fitka fakt nemám. 

Je to nezdravé? Samozřejmě. Je to negativní přístup? Fuck off. 

Ještě jednou mi někdo řekne, že panickou poruchu překonám cvičením, a udělám akorát tak prd, protože nemůžu dýchat, natož se prát. 

To se mi děje taky

Znáte to, jak sedíte v hospodě, vypili jste už tři sklenky vína a konečně získali odvahu se svěřit poslednímu kamarádovi, který ještě neodešel domů? A on řekne: ježiš to se mi děje taky, třeba včera...

Existuje několik důvodů, proč vám člověk, kterému jste se právě svěřili se svým problémem, vypráví svůj vlastní příběh. 

Zaprvé je sobec a neumí mluvit o ničem jiném, než o sobě. Je zvyklý, že je středem pozornosti, komunikuje pouze takto a všechny situace převrací tak, že jsou o něm. Skončí to nakonec tak, že posloucháte vy jeho problémy a snažíte se mu pomoci. Takových lidí je ale málo, naštěstí. 

Zadruhé ten člověk myslí, že když vám řekne svou zkušenost, tak se na sebe napojíte, chce vám ukázat, že vám rozumí. Pokud je ta zkušenost skutečně hodně podobná, nejspíš si už nic dál moc říkat nemusíte. Prostě víte, jak na tom oba jste, že oba trpíte stejnou poruchou a společně se můžete utápět. Takových lidí je dost, protože například panickou poruchou údajně trpí 30% lidí. Takoví lidé vám ale, bohužel nepomohou, protože jsou na tom nejspíš stejně jako vy. 

Zatřetí ten člověk si nemyslí, že se vám děje něco tak strašného a chce ukázat, že je to jen taková epizodka, která se děje hodně lidem a bude to brzo v pohodě. Takových lidí je, bohužel, také hodně, protože se o psychických poruchách moc nemluví a neberou se jako skutečné nemoci. 

Začtvrté se ten člověk snaží najít podobnou situaci a říct, jak ji vyřešil on. A tím vám pomoci, dát vám návod, jak to řešit. Ovšem pokud ten člověk nemá stejné problémy, nejspíš bude ta rada některá z těch, o kterých si tady teď čtete. 

Co pomáhá?

Tak těch špatných rad bude nejspíš i více, ale tyhle mi přijdou nejčastější. Teď se ale určitě ptáte: a co mám teda dělat? 
No nejlepší je, když pomůžete tomu člověku, u kterého rozpoznáte symptomy, aby vyhledal odbornou pomoc. To je ale často hodně těžký úkol, trvá dlouho a musíte to fakt umět. Ale jsou i věci, které se dají dělat hned. 

Naslouchat

Upřímně musím říct, že to je skvělé. Když už se člověk rozhodne se někomu svěřit a on prostě sedí, je jasné, že vás skutečně poslouchá, nechce vás přerušit a dává najevo, že vám rozumí (i když třeba ne úplně). Občas se vás třeba i zeptá na něco, aby lépe porozuměl. 
Podle mě to funguje trochu jako terapie. Člověk, když mluví s někým, kdo ho poslouchá a zajímá se o jeho problém, tak vlastně sám často přijde na to, co má dělat a co jemu pomůže. 
Mimochodem pokud máte tuto schopnost, můžete si účtovat 800 až 1500 Kč za hodinu.

Nebagatelizujte

Nejhorší, co můžete udělat člověku, který se vám svěří, je, že mu naznačíte, že netrpí dost, aby měl právo se takhle cítit. Nebo že mu nevěříte, že má nějaký problém. Viz nevyžádané rady výše. 

Netlačte

Doufám, že tady ten můj drobný příspěvek nezpůsobí, že teď vyhledáte svého kamaráda, který má úzkosti, sednete si naproti němu a budete ho nutit teď hned vám o všem říct, všechno vyklopit, zavolat psychiatrovi a začít brát léky. Nejspíš o tom člověku už neuslyšíte.

Člověk musí k tomu, aby si nechal pomoct, dojít. Pokud není v takovém stavu, aby byl hospitalizován, nejspíš si myslí, že mu ve skutečnosti nic není. Nebo že to není dost na to, aby se sebou něco dělal. A pravděpodobně mu celá ta záležitost přijde trapná a neumí o ní mluvit. Sám neví, co se s ním děje. 

Takže netlačte na pilu. 

Studujte

O psychických nemocech se v obecné populaci moc nemluví, často jsou podceňovány, někdy vysmívány a někdy dokonce vedou k myšlence, že je ten člověk prostě jen slaboch. Bylo by fajn, kdyby se lidi obecně zajímali o ty nejběžnější poruchy, jako jsou právě panické poruchy, úzkosti nebo deprese.

Vědomosti prostě mnohé mění k lepšímu. Pak by třeba bylo snadné rozpoznat, že má někdo tyto problémy a pomoci mu. A my bychom se třeba nestyděli. 

Na závěr

To je za mě asi tak všechno. Chci upozornit, že je skvělé, když se snažíte svým blízkým pomoci a doufám, že tohle k tomu povede. Já doufám, že se nějak vyhrabu ze stavu, v němž teď právě hniju, a třeba mě to donutí konečně vyhledat pomoc. 
Jo to jsem chtěla říct, to, že víte, že potřebujete psychiatra, ještě neznamená, že si ho najdete. O tom v mém příspěvku o panické poruše. Takže netlačte. Neznamená to, že člověk nechce pomoct, že se rád utápí v zoufalství a strachu, ale celé je to prostě komplikované, matoucí, hloupé a tak nějak na hovno. 

Takže pokud jste dočetli až sem, tak díky, že se zajímáte. 

Spát se mi co? Chce. Komu se chce spát? Mně.

 Jsou čtyři ráno. Ležím v posteli, čumím do stropu a připadám si jako v pohádce „Byl jednou jeden král“. Werich se ovšem díky své nespavosti setkal se svou dcerou, kterou vyhnal, a sehrál vtipnou scénku s Burianem. Já jen tak ležím a čumím. A chce se mi spát. Jsem neuvěřitelně unavená, ale vždycky, když zavřu oči, hlavou se mi honí tolik myšlenek a vím, že dřív či později přijde panický záchvat. A to mě drží vzhůru. 

Když se vzbudím takhle uprostřed noci, je to většinou proto, že jsem měla noční můru. Něco jsem si o tom načetla. Noční můry jsou něco jiného než noční děsy. Při nočních děsech se člověk neprobudí. Zůstává ve svém zlém snu, nicméně může se ze spánku hýbat, někdy i chodit. Noční můry vás probudí. 

Znáte ten pocit, kdy se vám zdá něco strašného, vy se vzbudíte s pláčem, bušením srdce a několik minut trvá, než si uvědomíte, že to byl sen a že ta věc, co se stala ve snu, není skutečná? Tak takhle pěkně se budím několikrát týdně. Když mám horší období, tak každý den. 

Henry Fuseli, The Nightmare

 Spím průměrně čtyři až pět hodin. Chodím spát brzo.
 Většinou si lehnu a hned, jak se zhasne, něco mě
 ruší. Například tikání hodin. To je zvuk, který mi
 připadá jako mlácení kladivem do mé lebky. Každým
 tikem je to víc hlučné a víc to proniká do mého
 mozku. Nakonec už to nevydržím a musím jít hodiny
 zastavit. Nebo odnést. Proto nemáme v ložnici žádné
 hodiny. 

 Zase si lehnu a tentokrát jsem přesvědčena, že ten
 župan, co mi visí na dveřích, je nějaký muž, který se
 k nám vloupal a teď nás oba zabije. Jen tak tam stojí,
 zírá na mě a čeká, až usnu. Chce se pak přesunout
 těsně nade mě, abych, až mě vzbudí noční můra,
 zažila další šok. Takže vstávám a odstraňuju župan. 

A když už je všechno schováno, uklizeno, zavřeno, přijde nejzákeřnější zbraň, kterou moje strachy mají. Moje vlastní hlava. Proč jsem dneska říkala tu věc? Měla jsem jít něco vyzvednout už dneska. Jak to zítra udělám v práci? Co kdybych to udělala jinak, určitě by všechno bylo lepší. Nebylo by možné všemu ještě zabránit? Ne, už je pozdě. Ale zase tak pozdě není. Jak se jmenoval ten obchod? Co mám říct, až se mě na to něco zeptá? Proč jsem se tehdy na gymplu hlásila? Proč jsem lhala našim, když mi bylo deset a oni by mi stejně nic neudělali. Proč musíme umřít?  Po každé otázce, kterou si sama sobě položím ke konkrétní i hypotetické události, která se stala dneska nebo třeba před dvaceti lety, následují desítky scénářů, odpovědí a plánů. No a už je dvanáct. 

Většinou nakonec vstanu a vezmu si neurol, abych zabránila panické atace, kterou už cítím, že se blíží. 

A pak tak kolem třetí udeří noční můry a strachy. Panické ataky. Většinou se budím náhle. Prostě najednou otevřu oči, ale to neznamená, že vím, co se děje. Tak nějak si uvědomuju, že jsem se probudila, ovšem občas mám problém vzpomenout si, kde například jsem. Také ve mně většinou přetrvává emoce, která byla dominantní ve snu. Takže když se mi například zdá (hypoteticky), jak mě manžel podvádí a vysmívá se mi, když na to přijdu, budím se s tímto pocitem zoufalství a osamělosti. A chvíli trvá, než si uvědomím, že to byl sen. Nebo když se mi zdá, že mi zemřela celá rodina, chvíli trvá, než si uvědomím, že to není pravda. 

Někomu by se mohlo zdát, že pak přijde úleva a radost, že je vše lepší. Nicméně těch pár minut, kdy už jste skutečně vzhůru a jste přesvědčeni, že všichni, koho milujete, jsou mrtví, je neuvěřitelná trýzeň. 

Jak to začalo

Noční můry mám už od dětství. Pamatuju si, že jsem je měla dávno před tím, než jsem šla do první třídy. Budívala jsem se v noci a chodila spát k rodičům do postele. Jistě už tušíte, že to nejspíš souvisí s mou panickou poruchou. To si taky myslím. 

Jeden z prvních hrozivých snů, který si pamatuji dodnes, je, že se můj bratr proměnil ve vlkodlaka. Pamatuju si, jak jsem ho šla v noci zkontrolovat. A zároveň jsem se bála, že mě napadne a sežere. V dětství pronikal skutečný svět do přetrvávajících pocitů ze snů mnohem pomaleji. 

Nemám ani tušení, jak to začalo. Nevím, proč to stále trvá a vlastně nikdy nepřestalo. Každopádně noční můry mě provázejí celý život. Spánek pak pro mě není zase tak skvělá věc jako pro většinu lidí. Navíc se moc nevyspím. 

Bývám většinou unavená celý den. Když mám špatné období, tak jsem dost nesoustředěná, dělám blbosti a jsem ještě víc nemotorná než normálně. 

Měla jsem i dobré období. Kdy zlé sny přicházely třeba jen jednou týdně. Nebo jsem zažila, že třeba celý měsíc nebyl ani jeden. To bylo skvělé. Většinou se ale vrátí. Mám pocit, že je to v takových cyklech. Nikdy jsem to tedy moc nepozorovala, ale kvůli své účasti ve výzkumu nočních můr jsem o tom musela přemýšlet. Prostě se to postupně stupňuje, až jde o téměř neúnosnou záležitost. Většinou jsem pak na pokraji zhroucení. Když se k tomu pak přidají nějaké další věci (v práci, ve vztahu, v rodině), tak spím třeba dvě hodiny a mám deset panických ataků denně. Zatím jsem se nikdy nezhroutila. Myslím, že jak se s tím vším potýkám celý život, už jsem si vyvinula strategie, jak přeci jen ještě chvíli vydržet. Než to poleví. 

Když nad tím přemýšlím, tak to ale není tak, že by mé noční můry byly spojeny s nějakým aktuálním stresem, který prožívám. Ten jen zhoršuje situaci a moji psychiku. Noční můry mám už od útlého dětství a objevují se i v dobách, kdy jsem podle mě celkem šťastná. 

Co s tím? 

To nemám samozřejmě tušení. Kdybych věděla, tak jsem s tím nejspíš něco udělala. Teda když se nad tím tak zamyslím, tak možná ne. Jakékoliv rýpání se ve snech a strachu mi přijde tak děsivé, že bych možná asi ani nic neudělala. 

Každopádně to, že jsem zatím vždycky vydržela a nezhroutila se, způsobuje, že se mi nedostalo skutečné pomoci. 

Je mi totiž trošku trapné dělat z nočních můr problém. Vždycky, když jsem o tom s někým mluvila, tak mi vyprávěl o svých zlých snech. Mám tak pocit, že to je vlastně hloupý problém. Co na tom má člověk jako řešit? Jak se u nás říká, nemá cenu dělat z komára velblouda. 

Trošku mi otevřel oči již zmiňovaný výzkum. Při rozhovoru, který jsem poskytla, jsem si uvědomila, že to asi není úplně normální. Nebo morná je to normální, ale rozhodně ne zdravé. Pořád jsem se ale nedokopala k tomu se sebou něco dělat (viz můj příspěvek o panické poruše). 

Takže pokud také trpíte nočními můrami, třeba se hodíte do výzkumu. Více informací o tom najdete zde: https://hovoryozdravi.cz/nocni-mury/

A když vám někdo říká, že má nějaké psychické problémy, jako je panická porucha, nespavost nebo zlé sny, tak si možná nechce jen pokecat. Možná si říká o pomoc, ale je mu to trapné a neví jak. Takže rady typu: se musíš uklidnit, nebo to se mi děje taky, to nic není, já nespím kvůli dětem už dva roky, nejsou moc k užitku. 

Tak to jen pro případ, že máte takového kamaráda. 

Jídlo jako jed, jídlo jako lék

 

Tenhle příspěvek se mi psal hodně těžko. Zaprvé je to něco pro mě strašně intimního, za co se zároveň stydím, zadruhé je to něco, co by mě v mé ideální představě o mně samé nemělo zajímat. Takže buďte shovívaví, jsem upřímná.

 Zhubla jsem dvacet kilo. Je to zatím největší množství kil, kterého jsem v životě najednou zbavila. Je to fajn pocit, ačkoliv cesta samozřejmě ještě nekončí. Ráda bych ale vyprávěla o širším tématu, kterým je můj vztah k jídlu. Třeba se v něm někdo pozná a možná ho to bude varovat před tím, než se dostane tam, kam já.

Miluju jídlo. Respektive miluju hnusný, mastný, slaný a nezdravý jídlo. Zbožňuju brambůrky, převážně Pringles, který můžu zapíjet coca colou a přitom čučet na nějakej seriál na Netflixu. Když jsem dosáhla toho strašného čísla na váze, o němž stále nejsem připravena hovořit, zauvažovala jsem, proč se prostě nedokážu kontrolovat. A tady je to, na co jsem přišla (corona krize člověka fakt dostane).

 S váhou jsem měla problémy už tak od třinácti let. Hned po tom, co jsem se ve dvanácti krásně vytáhla a pomalu dosahovala svých nynějších 175 cm, jsem se zároveň začala rozšiřovat. Když teď koukám na svoje fotky z té doby, tak mi to nepřijde tak hrozný, ale pravda je, že jsem se rozhodně nemohla přihlásit na modeling.

Pamatuju si jeden okamžik, kdy jsem asi ve třinácti, možná ve čtrnácti byla na táboře u Balatonu v Maďarsku. Bylo to v takovém tom resortu, kde je spoustu dalších dětí z táborů z různých zemí. A někdo dostal skvělý nápad, že se uspořádá mezinárodní miss. Byla jsem pak vedoucí donucena se na ni přihlásit. Promenádu v plavkách se svými spálenými zády považuju za jeden z nejvíc ponižujících momentů svého dětství. Až později jsem zjistila, že některé holky prostě řekly, že tam nepůjdou, a tak se vyhnuly ostudě. Já ale se svým nepřirozeným respektem k jakékoliv autoritě (jako je vedoucí na táboře) jsem vzala svý jednodílný plavky a vystoupala na pódium. Nejhorší na celé věci bylo, že těsně přede mnou šla moje sestra, která je moc krásná A tady je další kámen úrazu.

Moje rodina je prostě hubená. Všichni do jednoho, holky i kluci, ženy i muži, jsou přirozeně hubené/í, nemají problém s váhou. Ani s nezdravou stravou, dvanácti knedlíky k obědu a šesti párky k večeři. Já sním o knedlík víc a je to hned vidět. Takže genetika mi moc nepomáhá a zároveň není v rodině nikdo, kdo by tomuto problému skutečně rozuměl. Nikdo z nich si neumí představit, co to znamená, když člověk musí přemýšlet nad KAŽDÝM jídlem. Není to jejich vina, prostě měli v tomhle štěstí. Pro ně je svět takový, že když trochu nabereš, tak prostě máš přestat žrát a za dva měsíce jsi zase jako laň. Nemá proto smysl na ně nějakým způsobem svádět to, že mám problémy s jídlem. Ačkoliv byla moje váha celkem časté téma, což způsobovalo, že jsem jedla tajně v pokoji.

Myslím si, že člověk, když mu je patnáct a je vystaven kritice váhy spolu s idoly z televize a Bravíčka, může reagovat dvěma způsoby: anorexie a nekontrolovatelné zajídání stresu. Já jsem ten druhý případ. Dodnes nevím, zda je to dobře (ok, ve skrytu duše si přeju, aby to byla ta první možnost, což je hnus, ale je to tak).

Když mi bylo tak šestnáct, tak jsem se rozhodla, že jsem intelektuálka. Intelektuály přece nezajímá, jak vypadají, důležité je, co mají v hlavě. Vystupovala jsem tak, že mi je to jedno. Podle toho jsem se i oblékala (navíc jsem holka z Chomutova, tam se dá těžko sehnat něco pořádného na sebe). Uvnitř jsem ale strašně záviděla svým hubeným kamarádkám, což byly skoro všechny. K tomu se přidalo to, že jsem dost nemotorná, takže si umíte představit, jak to vypadá, když někdo s nadváhou pokaždé, když vstává, drcne do stolu. Bohužel to bylo ale také období, kdy začínají první vztahy, první pusy, první kluci/holky. Já jsem ale přeci byla intelektuálka, takové věci byly přeci pod mojí úroveň, když jsem mohla trávit čas ve společnosti Kafky a Dostojevského.

Začala jsem hodně pít. Hlavně proto, že když jsou lidé opilí, tak jim tolik nezáleží na tom, jak vypadá člověk vedle nich, prostě ho čapnou a políbí. Svou první skutečnou pusu si nepamatuju. Vyprávěly mi o ní kamarádky.

Přesto jsem ale nakonec našla toho pravého. Byl to cizinec, což bylo dobrodružné. A dopadlo to tak, že jsem se vyprdla na přijímačky na vysokou a odstěhovala se za ním do Německa. Nemohla jsem přeci riskovat, že bychom se rozešli, kdo by mě chtěl, že? Byla jsem tam rok. Povídání o tomhle vztahu je spíš na kapitolu o manipulativních mužích a submisivních ženách, ponižování a udržování vztahu, který za to nestojí. Po roce skončil. Z jeho strany samozřejmě.

A tehdy jsem zažila něco nového, co mé tělo nikdy nezažilo. Měla jsem deprese a přestala jsem jíst. V podstatě úplně. Co jsem pozřela, jsem vyzvracela. Ovšem musím upozornit, že to bylo bez jakéhokoli mého zapříčinění. O panické poruše jsem tady už psala, takže si umíte představit, jak v té době asi vypadala. Zhubla jsem krásných patnáct kilo za dva měsíce a vážila 55, což bylo asi nejmíň v mém dospělém životě. A byla jsem kočka. Přestěhovala jsem se do Prahy a využívala toho, co to jen šlo.

Jenže život se mi postupně napravoval, začala jsem se vracet ke starému životu a k tomu se vrátily i všechny moje staré zvyky. Něco jsem dokázala? Na oslavu jsem si dala něco dobrého (brambůrky). Bylo mi smutno, že vlastně nikoho nemám? Zajedla jsem to něčím, co mě uklidní (brambůrky). Chtěla jsem si oddechnout od stresu ze školy a práce? Uklidním se něčím dobrým (brambůrky). Je mi zle, protože jsem zase nabrala? Stejně to nemá cenu, proč bych se měla trápit, když stejně budu vždycky tlustá? Zajím to.

A tím jsem se vrátila do toho zacykleného rituálu. Jak vypadá? Tloustnu, chci zhubnout, držím nějakou nesmyslnou dietu, nic se nestane, v depresi se vracím k jídlu. A odpověď na otázku, zda jsem někdy zkoušela sportovat a jíst zdravě, je jasná. Samozřejmě. Nic. Zkusila jsem všechno. Žertovala jsem pak s manželem, že by se se mnou musel rozvést, abych byla zase v depce a zhubla.

A tak jsem se léta zpravovala, jak říkávala moje babička. Když jsem se musela podívat do zrcadla, dělala jsem to jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné a soustředila se převážně na obličej. Z fotek na facebooku od přátel jsem se rychle odtagovávala a raději jsem byla za fotoaparátem než před ním. Když přišla ta chvíle, když jsem se na sebe podívala nebo si musela kupovat nové oblečení, brečela jsem. A pak to něčím zajedla.

No a pak se to stalo. Corona, chemoterapie, stres a strach. Rok 2020 byl skutečně snadný na to porušit své rituály. Prostě člověk nemá takovou chuť na jídlo, když milovaný vedle něho trpí při každém soustě. Váha šla trošku dolů, což mě povzbudilo. A postupně jsem vynechávala večerní žranice, svačiny, snídaně, večeře. Skončila jsem na jednom jídle denně. Ale díky tomuhle systému jsem si mohla dát cokoliv, což mi vyhovovalo. Zhubla jsem dvacet kilo, o nichž jsem mluvila na začátku.

Není to zdravé, není to dobře. Předpokládám, že mě to brzy dožene. Až se situace víc uklidní, nejspíš se zase vrátím ke svému cyklu.

Jsem ten typ, co dost přemýšlí sám nad sebou. Proč dělám to, co dělám. Většinou najdu vysvětlení, akorát s ním nedokážu nic udělat. Věřím, že můj problém s jídlem započal v pubertě, kdy jsem byla kritizována za svou váhu. Tehdy jsem si vytvořila zvyky uklidňování jídlem a zajídání problémů. To, co se se mnou děje teď, je vzpomínka na mé období deprese po rozchodu. Když to fungovalo tehdy, proč ne teď?

Tohle je příspěvek hlavně pro holky. Vím, že je spousta kluků, kteří mají problémy se svým tělem (ovšem domnívám se, že je to spíš problém, že nemají dost svalů a jsou hubení – převážně). Přijde mi nesmysl tvrdit, že by se tím neměly holky trápit, že je důležité to, co je uvnitř. To je blbost. Když někoho potkáte, tak první, co vidí, je vaše tělo. Kdo by nechtěl vypadat dobře? Taky nesnáším ty kampaně obézních holek, které přesvědčují ostatní, že to je krása. Když má někdo 150 kilo, tak se to někomu třeba líbí, ale koleduje si o vysoký tlak, ucpávání tepen a infarkt ve třiceti.

Blbý ale je, když s tím nedokážete nic udělat. Když nad tím tolik přemýšlíte, když se to stane jedním z hlavních témat vašeho života, ale stejně nejste schopní se změnit, protože si táhnete nějaký pitomý traumata z puberty. Já už se nejspíš nezměním. Ale pokud znáte někoho, u koho pozorujete stejný věci, poraďte mu, že má vyhledat odbornou pomoc. Může to dojít fakt daleko.

Jdu si dát Pringles. Nebo radši ne.